Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Zeithamla, zastoupeného JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem, se sídlem U Prašné brány 3, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1682/2010, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 19 Co 391/2009, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. října 2009, č. j. 19 Co 391/2009-175, potvrdil rozsudek ze dne 16. prosince 2008, č. j. 13 C 258/2007-127, jímž Obvodní soud pro Prahu 8, stanovil žalovaným povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku společně a nerozdílně zaplatit žalobcům částku 100.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1682/2010, dovolání odmítl. Soudy tak vyhověly žalobě směřující proti stěžovateli a druhému žalovanému, kteří žalobcům prodali, každý samostatnou smlouvou, každý svůj ideální spoluvlastnický podíl na specifikované nemovitosti se závazkem do určitého data nemovitost vyklidit pod sankcí smluvní pokuty, přičemž svůj závazek prokazatelně nesplnili.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že obecné soudy nijak neodůvodnily své závěry, že ustanovení o smluvní pokutě a povinnosti vyklidit nemovitost je platné. To s přihlédnutím k obsahu smlouvy, kdy v každé smlouvě vystupoval jeden prodávající, ale sporné ustanovení smlouvy hovořilo o "prodávajících" v čísle množném. Dále má ustanovení o povinnosti nemovitost vyklidit pod sankcí smluvní pokuty vybočovat z celkového konceptu kupní smlouvy. Stěžovatel zdůrazňuje, že on byl pouhým menšinovým spoluvlastníkem id. 1/6 nemovitosti a proto by závazek vyklidit nemovitost měl stíhat toliko většinového spoluvlastníka id. 5/6 nemovitosti. Upozorňuje, že součástí sporného ustanovení smlouvy je i povinnost změnit si trvalý pobyt jinam, přičemž však on nikdy trvalý pobyt v nemovitosti hlášen neměl, pročež se jedná o závazek k plnění, které "prakticky nelze provést." Konečně namítá, že hypotetickým pokusem o vystěhování své matky z nemovitosti by se dopustil trestného činu.
Ve druhém sledu stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že odmítl dovolání s tím, že uplatněné námitky stran výkladu kupní smlouvy jsou námitkami skutkovými, přičemž tak popřel svou vlastní dřívější judikaturu, a v zásadě se tak odmítl věcí zabývat.
Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup v řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že podle článku 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů ze skutkových zjištění učiněné byly správné či nikoliv. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním, či obecně podávat výklad norem jednoduchého práva. Pokud jde o důkazní řízení, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při interpretaci a aplikaci podústavního práva mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu.
V dané věci napadený rozsudek odvolacího soudu přesvědčivě uzavírá, že ustanovení o smluvní pokutě a povinnosti vyklidit nemovitost je dostatečně určité. V závěrech odvolacího soudu nejsou obsaženy argumentační deficity, které by indikovaly svévolný postup soudu a vybočení z rámce spravedlivého procesu. Takové eventuální (extrémní) rozpory v hodnocení čl. V smlouvy z úvah odvolacího soudu neplynou ani ve světle námitek stěžovatele, které stěžovatel ostatně již neúspěšně vznesl v předchozím řízení.
Tím méně mohou tyto námitky uspět v řízení před Ústavním soudem. Závěr, že povinnost vyklidit nemovitost stíhá stěžovatele, ačkoliv smlouva hovoří o "prodávajících," je zcela přiléhavý v celkovém kontextu transakce, kdy prodávající byli dva spoluvlastníci, byť každý podepsal samostatnou smlouvu. Závěr, že závazek vyklidit nemovitost by měl stíhat toliko většinového spoluvlastníka, rovněž postrádá jakoukoliv právní argumentaci. Rovněž ze smlouvy neplyne, ani obecné soudy s touto alternativou nikterak nakládaly, že by snad po stěžovateli bylo požadováno, aby splnil svou smluvní povinnost postupem v rozporu s právními předpisy.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že faktický původ problému obecný soud spatřoval v rozporech mezi oběma prodávajícími, kteří neuvážili, nakolik mohou vzhledem ke svým vzájemným vztahům smluvnímu závazku dostát. K pochybnostem stěžovatele o solidárním charakteru závazku, lze jen poukázat na poznámku dovolacího soudu, který podotkl, že pro případ, že by nebyl závazek žalovaných shledán závazkem solidárním, muselo by to nutně vést k závěru, že se každý ze žalovaných zavázal uhradit smluvní pokutu v plně výši (tj. každý 100.000,- Kč), neboť žádný jiný závěr by nebylo možné z kupních smluv dovodit.
Stran samostatných výhrad k usnesení Nejvyššího soudu konstatuje Ústavní soud, že ani tyto námitky nejsou způsobilé přivodit ústavněprávní intenzitu věci (dovodit závěr o zásahu do základních práv), neboť samotná otázka jakým způsobem Nejvyšší soud posuzuje smlouvu, není otázkou ústavní. I pokud by byl právní názor Nejvyššího soudu v tomto jediném bodu nesprávným, je zjevné, že stěžovatelova polemika se závěry nižších soudů otázku zásadního právního významu (na níž by snad bylo závislé i posouzení zásahu do základních práv) neobsahuje. V dané věci proto zásah do základních práv zjištěn nebyl. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2013
Ivana Janů předsedkyně senátu