Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Irenou Bohatou, advokátkou se sídlem Plzeň, Náměstí Republiky 29, proti průtahům v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 323/2002, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na skutečnost, že obvodní soud vydal, dne 28. 2. 2005, zamítavý rozsudek, ale od té doby věc nebyla ještě pravomocně skončena. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu, zabývající se průtahy v řízení, uvedl, že vzhledem k značné délce řízení měly obecné soudy činit jednotlivé úkony v kratším sledu. Obecné soudy tak nezajistily stěžovateli dostatečnou ochranu základního práva, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ze spisu obvodního soudu vyplývá, že řízení před obecnými soudy již skončilo pravomocným rozhodnutím. Je tedy zřejmé, že zásah veřejné moci, proti němuž ústavní stížnost směřuje, již není zásahem aktuálním a trvajícím. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (viz nález sp. zn. II. ÚS 284/04
[Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, str. 269]; nález sp. zn. II. ÚS 7/03
[Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, str. 239]; nebo nález sp. zn. IV. ÚS 202/02
[Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, str. 325]) i nauky (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. Beck, I. vydání 2001, str. 296 a násl.), vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně uplatňována pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. Ve skončeném řízení Ústavní soud nemůže uložit orgánu veřejné moci, aby ve věci konal. Z níže uvedených důvodů není ani možné, aby Ústavní soud vydal rozhodnutí, v němž by pouze deklaroval, že v řízení před orgánem veřejné moci došlo ke zbytečným průtahům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. V daném případě tedy nezbývá než odmítnout ústavní stížnost ve smyslu ust. § 43 odst. 2 písm. a) jako návrh zjevně neopodstatněný.
Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, bylo legální definicí (§ 13 odst. 1 věta třetí, § 22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona) stanoveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost, v případech neodůvodněných průtahů v řízení, nárokovat, kromě náhrady škody, i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a citovaného zákona). Procesními prostředky k ochraně práva narušeného neodůvodněnými průtahy v již skončeném právním řízení jsou tedy prostředky, které přinesl shora citovaný zákon.
Pokud by Ústavní soud ještě předtím, než by v eventuálním řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným neodůvodněným průtahům došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku, uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu nebo v řízení soudním.
Vzhledem ke shora uvedenému odmítl Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2007
Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu