Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) A. H., 2) J. M., 3) J. P., 4) T. P. a 5) D. B., všech zastoupených JUDr. Ivanou Velíškovou, advokátkou se sídlem Antonína Dvořáka 287, Turnov, PSČ: 511 01, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2006, čj. 29 Odo 1164/2005 - 194, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2005, čj. 4 Cmo 30/2004 - 163, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 8. 2003, čj. 45 Cm 52/2001 - 131, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé tvrdí, že zmíněnými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva, zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedli, že jejich právní předchůdce zastavil lesní pozemky za účelem poskytnutí úvěru pro M. D. Po prohlášení konkursu na jeho majetek dal konkursní soud jejich právnímu předchůdci dvě výzvy k podání vylučovací žaloby, první ohledně lesních pozemků, druhou ohledně trvalých porostů, a ten na ně reagoval podle jejich obsahu.
Druhou výzvu označil vrchní soud ve svém rozsudku za nadbytečnou a vylučovací žalobu proto za opožděnou. Takový postup obecných soudů označili stěžovatelé za porušení práva na soudní ochranu a práva domáhat se zákonem stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Odkázali na obsah zástavní smlouvy a tvrdí, že předmětem zástavního práva byly pouze lesní pozemky bez trvalých porostů. S odkazem na znění lesního zákona, č. 289/1995 Sb., tvrdí, že tento předpis vymezuje porost a pozemek jako věci samostatné.
Obecné soudy tak nepřípustně extenzivně vyložily předmět zástavního práva a porušily jejich právo na ochranu vlastnictví.
sp. zn. III. ÚS 31/97 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, str. 149). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé tvrdí jednak porušení svých procesních práv, jednak zásah do jejich vlastnického práva, ke kterému mělo dojít chybným výkladem podústavních právních předpisů.
Pokud by rozhodnutí obecných soudů bylo založeno pouze na závěru o opožděnosti žaloby právního předchůdce stěžovatelů, zabýval by se pravděpodobně Ústavní soud případným porušením principu legitimního očekávání, který mohl být ne zcela jednoznačnými výzvami soudu prvního stupně u jejich právního předchůdce vyvolán a tím, jak jejich význam a dopad soud druhého stupně posoudil.
Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů však není založeno pouze na závěru o opožděnosti žaloby právního předchůdce stěžovatelů, ale zabývá se výkladem pojmu součást věci ve smyslu § 120 odst. 1 občanského zákoníku. Interpretaci, kterou přijaly obecné soudy, nepovažuje Ústavní soud ani za svévolnou a ve smyslu své judikatury ani za extrémní, tedy takovou, která by, jako ústavně nekonformní, byla s to porušit ústavně zaručená základní práva stěžovatelů.
Závěr Nejvyššího soudu, podle něhož bylo dovolání stěžovatelů posouzeno jako nepřípustné, považuje Ústavní soud rovněž za ústavně souladný.
Nad rámec nutného odůvodnění (obiter dictum) Ústavní soud poukazuje na to, že usnesení soudu, kterým podle § 19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání ukládá tomu, kdo uplatňuje, že věc neměla být zařazena do soupisu, aby ve lhůtě určené soudem podal vylučovací žalobu proti správci, může mít právní následky, uvedené ve druhé větě tohoto ustanovení, jen tehdy, vztahuje-li se k věci v právním smyslu, a nikoli jen k části věci ve smyslu § 120 občanského zákoníku. V takovém případě by totiž výzva soudu směřovala k podání žaloby, jejímž předmětem by bylo plnění nemožné, která by proto musela být zamítnuta.
Pokud by se tedy usnesení soudu vztahovalo jen k vyloučení porostů, které jsou součástí pozemku, nemůže mít tato výzva, resp. marné uplynutí lhůty, kterou soud k podání vylučovací žaloby stanoví, za následek nevyvratitelnou domněnku oprávněnosti soupisu ve smyslu § 19 odst. 2 věta druhá zákona o konkursu a vyrovnání. Stejný závěr však platí i v případě, že soud vyzval stěžovatele, aby se žalobou domáhal vyloučení pozemků, pokud by ze souvislostí bylo zřejmé, že soud nepovažuje porosty za jejich součást.
I v tomto případě by výzva soudu směřovala k vyloučení části věci (část zemského povrchu bez porostů), nikoli k vyloučení věci v právním smyslu jako takové (části zemského povrchu včetně porostů, které jsou jeho součástí). Za podmínky, že by tato situace nastala, což Ústavní soud v tomto řízení nezkoumal, nemohla by mít výzva k vyloučení pozemků (bez porostů) za následek uplatnění uvedené nevyvratitelné domněnky. Stěžovatel, který, ač zastoupen advokátem, na takovou výzvu nereagoval, by se proto i nadále mohl domáhat vyloučení pozemků z konkursu.
Do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů, ve smyslu ust. čl. 11 odst. 1 a 4 a 36 odst. 1 Listiny, tedy zasaženo nebylo.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta.
Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů v řízení před obecnými soudy, odmítl jejich ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2007
Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu