Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky M. G., zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou sídlem Burešova 615/6, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 244/2023-267 ze dne 28. 11. 2023 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 34 Nc 12/2022-156-zl ze dne 27. 3. 2023, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a dále a) R. S. a nezletilých b) K. S. a c) R. G., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Okresní soud v Novém Jičíně ("okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem udělil souhlas za stěžovatelku jako matku k pravidelnému očkování nezletilých vedlejších účastníků, jak je stanoveno zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a vyhláškou č. 537/2006 Sb. (výroky I a II); současně uložil matce povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok III).
2. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I a II (výrok I), ve výroku III jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II), a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
3. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"). Ve vztahu k výroku III rozsudku nalézacího soudu, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť není oprávněn znovu přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno, a tedy procesně "neexistuje". Ve zbývající části byla ústavní stížnost podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátkou, není nepřípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
4. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 15 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Namítá, že obecné soudy nevzaly v úvahu ústavní aspekty stěžovatelkou vznesené výhrady svědomí a svůj závěr o nahrazení souhlasu s očkováním vystavěly na obecné presumpci o povinném očkování jakožto obecném blahu, které je třeba bez dalšího upřednostnit. Soudy se nezabývaly tím, zda je očkování proti každé jednotlivé nemoci v nejlepším zájmu konkrétního dítěte - s ohledem na specifickou situaci, v níž se nachází; místo toho implicitně dovodily, že povinné očkování automaticky takovému nejlepšímu zájmu odpovídá - to však z judikatury Ústavního soudu [zejm. nález sp. zn. I. ÚS 1253/14 ze dne 22. 12. 2015 (N 220/79 SbNU 527)] nevyplývá. Stěžovatelka poukazovala na špatnou zkušenost s očkováním ve svém okolí. Podle stěžovatelky navíc otec očkování u dětí vyžaduje z jiných z důvodů, než je ochrana jejich zdraví.
5. Stěžovatelka dále namítá, že napadenými rozsudky byla porušena práva nezletilých vedlejších účastníků podle čl. 3 odst. 1 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a čl. 36 odst. 1 Listiny. Obě nezletilé děti - s ohledem na věk přinejmenším dcera - měly být dotázány k otázce očkování, nikdo však názor dětí nezjišťoval. Stěžovatelka v odvolacím řízení dále namítala, že nelze udělit paušální souhlas s veškerým očkováním bez specifikace konkrétního očkování; v jiném případě to soud (Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci) považoval za nepřípustné. Nekonzistentnost praxe krajských soudů spočívá dále v tom, zda je třeba provést znalecké zkoumání, ze kterého by bylo patrné, které očkovaní je v nejlepším zájmu konkrétního dítěte. Rozdílnou praxi soudů musí sjednotit Ústavní soud.
6. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, který odůvodňuje tím, že budou-li děti v mezidobí očkovány, ztratí případný zásah Ústavního soudu své opodstatnění.
7. Stěžovatelka si je vědoma ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, podle níž ve věci, ve které proti sobě stojí zájmy obou rodičů vůči jejich dětem, nemůže být nezletilý vtažen do řízení jedním z nich, ale musí mít opatrovníka (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3374/20 ze dne 26. 1. 2021, bod 13; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Proto navrhuje, aby Ústavní soud ustanovil nezletilým procesního opatrovníka z řad advokátů specializujících se na problematiku zdravotnického a ústavního práva. Jelikož Ústavní soud v tomto případě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná (viz dále), nebylo třeba uvedené procesní úkony učinit (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3423/23 ze dne 31. 1. 2024, bod 7).
8. Ústavní soud se otázkou očkování v České republice zabýval opakovaně. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/14 ze dne 27. 1. 2015 (N 16/76 SbNU 231; 97/2015 Sb.) shledal jako ústavně konformní § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/14 ze dne 27. 1. 2015 (N 15/76 SbNU 197; 99/2015 Sb.) podobně jako ústavně konformní označil podmínku očkování pro přijetí do mateřské školy. Právní úprava očkování v České republice byla shledána také jako souladná s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod velkým senátem Evropského soudu pro lidská práva (v poměru hlasů 16:1) v rozsudku Vavřička a ostatní proti České republice ze dne 8. 4. 2021, č. stížnosti 47261/13. V nyní projednávané věci stěžovatelka ostatně nebrojí proti povinnému očkování jako takovému, ale odmítá jej u svých dětí z důvodu světské (sekulární) výhrady svědomí.
9. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 1637/21 ze dne 24. 8. 2021 Ústavní soud vyložil, že rodičovská práva chráněná v ústavní rovině čl. 32 odst. 4 Listiny svědčí stejnou měrou oběma rodičům - z tohoto důvodu argumentace jednoho rodiče uvedeným ústavně zaručeným právem, opírající se o tvrzení, že je vykonává v souladu s nejlepším vědomím a svědomím (čl. 15 odst. 1 Listiny), může být stejnou měrou uplatněna i druhým rodičem (v nynější věci vedlejším účastníkem). Tato (příp. jiná) ústavně zaručená práva mohou být porušena pouze sekundárně, v závislosti na případném porušení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud se proto v řízení o nahrazení souhlasu jednoho z rodičů zaměřuje na tuto otázku, jakož i na to, zda v daném řízení nebylo porušeno právo účastníka na řádný proces podle čl. 36 a násl. Listiny.
10. Posouzení otázky, zda je očkování v nejlepším zájmu dítěte, je v kognici obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší jejich rozhodnutí z věcného hlediska přezkoumávat. Ústavní soud by zasáhl jen tehdy, bylo-li by takové posouzení zásadně vadné - viz body 14 až 17 usnesení sp. zn. IV. ÚS 1637/21 , z něhož lze dále citovat: ... "vakcinaci lze principiálně považovat za přínosnou, nebude-li tato skutečnost vyvrácena či alespoň relevantním způsobem zpochybněna, aniž by do té doby měl právě tuto otázku každý soud podrobovat přezkumu v každém jednotlivém případě"."
11. V intencích předestřených východisek - od nichž neshledal žádný důvod se odchylovat - Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že obecné soudy se nejlepším zájmem nezletilých řádně zabývaly a své závěry srozumitelně a logicky odůvodnily. Za této situace není pro výjimečnou ingerenci Ústavního soudu prostor.
12. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy automaticky upřednostnily abstraktní zájem na ochraně veřejného zdraví zajištěné pravidelným očkováním nad zájmem nezletilých v konkrétním případě. Na základě provedeného dokazování nezjistily mimořádné okolnosti, z nichž by bylo možné usoudit, že očkování nezletilých by v jejich nejlepším zájmu - zejména s ohledem na jejich zdraví - nebylo. Jak uvedly obecné soudy, otázky kontradikce a případných rizik spojených s konkrétním očkováním řeší ošetřující lékař v každém jednotlivém případě v souladu s lege artis (viz bod 28 rozsudku nalézacího soudu a bod 34 rozsudku odvolacího soudu). Není tedy vyloučeno, že některé z pravidelných (zákonem předjímaných) očkování nebude vzhledem ke zdravotnímu stavu nezletilých provedeno (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 19/14 , bod 71).
13. Ústavní soud neshledal na základě tvrzení stěžovatelky ani nejednotnou praxi soudů, kterou by musel sjednocovat. To, zda bude provedeno znalecké dokazování či zda bude zjišťován názor dítěte, je především věcí soudu v konkrétním případě. Stěžovatelce lze přisvědčit potud, že obecně je třeba názor dítěte zjistit, což ale neplatí bezvýjimečně. V nynější věci bylo v době rozhodování odvolacího soudu nezletilé K. sedm let a nezletilému R. čtyři roky. Lze se přitom důvodně domnívat, že jde o vysoce komplikovanou otázku, na kterou by si nezletilí vzhledem k nízkému věku obtížně utvořili názor, který by bylo třeba vzít v potaz. Nebylo-li proto přání nezletilých zjišťováno, nepovažuje to Ústavní soud v tomto případě za ústavněprávní deficit, pro který by bylo třeba napadená rozhodnutí rušit. Nezletilým ustanovený kolizní opatrovník (statutární město O.), který má zájmy dětí zastupovat, se vyjádřil pouze tak, že posouzení ponechá na soudu, nicméně v odvolacím řízení navrhl rozsudek nalézacího soudu potvrdit, tedy s ním - v souladu se zájmem nezletilých - věcně souhlasil.
14. Poukazuje-li stěžovatelka, že v jiných případech soud (Krajský soud v Brně) považoval atopický ekzém, jímž má trpět i nezletilý R., jako důvod obav rodičů odůvodňující jejich výhradu svědomí, pomíjí, že v nynější věci nejsou rodiče v otázce výhrady svědomí ve shodě, a proto jsou rozhodující hlediska jiná (viz sub 9). Konečně, odvolací soud ústavně konformním způsobem vyložil, že výrok I rozsudku nalézacího soudu je specifikován dostatečným způsobem, který nevzbuzuje žádné pochybnosti (viz body 18 až 21 rozsudku odvolacího soudu).
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a ve zbývající části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
16. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož o ústavní stížnosti rozhodl bezprostředně po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu