Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: VIKA Kameničná a. s., se sídlem Žamberk, Kameničná 100, zastoupené JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem se sídlem Ústí nad Orlicí, Barcalova 2, proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 11. 2005, čj. 20 Cdo 324/2005 - 64, Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2004, čj. 9 Co 1050/2004 - 51, a Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2004, čj. 50 E 846/99 - 39, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka uvedla, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") tím, že nesprávně interpretovaly ustanovení § 326a OSŘ. V pět let trvajícím řízení o výkon rozhodnutí totiž umožnily svou nečinností povinnému rozprodat movitý majetek a pak řízení zastavily podle zmíněného ustanovení.
sp. zn. IV. ÚS 303/02 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, str. 307). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
Není zřejmé, čeho by stěžovatelka dosáhla, pokud by byla akceptována její interpretace zmíněného ustanovení podústavního procesního předpisu. Z rozhodnutí obecných soudů je jednoznačně zřejmé, že u povinné se nenacházejí žádné movité věci, které by bylo možné exekucí postihnout a následně z nich uspokojit stěžovatelku. Je-li dán určitý objektivní stav - neexistence movitého majetku povinné - může oprávněná jen stěží, ve smyslu předmětného ustanovení, označit místo, kde jsou věci povinné, které by mohly být prodány. Jak konstatoval krajský soud, při aplikaci § 326a OSŘ pak již nezávisí na kvalitě a kvantitě informací o majetku povinné, poskytnutých oprávněnou v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Pokud byla stěžovatelka nespokojena s liknavým postupem okresního soudu a domnívala se, že jím byla poškozena, mohla se domáhat jednak odstranění průtahů, jednak náhrady škody (viz též usnesení Nejvyššího soudu, str. 2).
V přezkoumávané věci nejsou, ve výše uvedeném smyslu, právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními a nelze ani konstatovat, že by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Rozhodnutí obecných soudů jsou ve svých odůvodněních jasná a srozumitelná. K porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny tedy nedošlo.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2007
Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu