Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky P. H., zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem v Praze 4, Na Zámecké 7, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 12 Nt 924/2005-16 ze dne 26. 10. 2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Porušení označených ustanovení Listiny a úmluvy spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
V rozsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí a obšírně argumentuje svůj názor na řadu právních věcí vedených před Krajský soudem v Hradci Králové, zejména pak na otázku konkurzních řízení úpadce obchodní společnosti RASTRA AG-CZ, a.s. K věci samé, tj. k usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta její stížnost proti uložení pokuty za nepředložení věci důležité pro trestní řízení, namítá, že krajský soud dospěl k rozhodnutí bez její účasti, čímž jí znemožnil, aby poukázala na vyloučení či podjatost všech soudců tohoto soudu a podala návrh na odnětí a přikázání věci jinému soudu.
Tímto postupem byla podle svého názoru zbavena práva na spravedlivý proces. Dále uvádí, že obecný soud ignoroval skutečnost, že se dovolávala svého práva podle čl. 37 odst. 1 Listiny, že "každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké". Konečně prohlásil, že výzvu k vydání dokladů odmítlo více osob, avšak přístup k nim byl rozdílný. Navrhla proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
sp. zn. II. ÚS 255/05
- odmítnutí vydat písemnosti důvodné a nemohlo by být sankcionováno pořádkovou pokutou. Obecný soud dodal, že v dané věci vyšetřování probíhá, a požadavek na vydání věci je důvodný, protože bez těchto dokladů nelze objektivně řízení ukončit, a stěžovatelka výslovně odmítla výzvě policejního komisaře vyhovět. Proto uzavřel, že pokuta byla uložena správně.
Stěžovatelka především namítá, že krajský soud přezkoumával napadené rozhodnutí policejního orgánu v neveřejném řízení a nedal jí tak možnost přednést její tvrzení a především namítat podjatost soudců tohoto soudu. Ústavní soud této námitce stěžovatelky nepřisvědčil, protože postupem krajského soudu k porušení jejího práva na veřejné projednání věci nedošlo. V tomto případě se nejednalo o jednání ve věci samé, kde by soud rozhodoval o tom, zda byl spáchán trestný čin či nikoliv, ale šlo o přezkoumání rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty za porušení povinnosti uložené trestním řádem v souvislosti s vyšetřováním trestného činu.
Stěžovatelka měla možnost své námitky proti uložení pořádkové pokuty vyslovit ve stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu. Pokud pak stěžovatelka až v ústavní stížnosti tvrdila, že všichni soudci Krajského soudu v Hradci Králové jsou ve věci podjatí, což dovozuje z podezření, že v rámci profesní solidarity se mohou podílet na dokonání pokusu, jímž se vyjmenované osoby "pokoušejí" dokonat zmocnění se majetku v hodnotě více než půl miliardy korun, jde toliko o obecně formulovaný subjektivní názor, který lze v kontextu věci stěží přijmout.
Stěžovatelka rovněž namítala, že krajský soud nerespektoval její tvrzení, že všichni mají právo odepřít výpověď, pokud by jí způsobili nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým. Krajský soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí - však věnoval této otázce potřebnou pozornost, a to i se zřetelem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 255/05 ze dne 23. 6. 2005. V tomto rozhodnutí Ústavní soud vyslovil, že "není-li dobrovolně splněna povinnost předložit věc důležitou pro trestní řízení u podezřelého nebo obviněného, který tak činí proto, aby neposkytoval proti sobě věcný důkaz, nelze splnění předkládací povinnosti vynutit postupem podle § 66 trestního řádu, nemá-li být dotčen čl.
40 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy a čl. 14 odst. 2 Paktu." Krajský soud přezkoumal spis a dospěl k závěru, že zde není žádný poznatek, který by vedl k úvaze, že by stěžovatelka měla být obviněna nebo alespoň, že je podezřelá ze spáchání trestného činu. Na danou věc proto citované rozhodnutí Ústavního soudu nedopadá a splnění povinnosti předložit věc důležitou pro trestní řízení lze tedy vůči stěžovatelce vynucovat. Tento závěr obecného soudu lze akceptovat i z hlediska ústavněprávního a proto v něm Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces , jehož se dovolává.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla řadu dalších skutečností, které se však netýkají merita věci, tj. uložení pořádkové pokuty v souvislosti s nesplněním povinnosti předložit věc důležitou pro trestní řízení. Rozbory skutkového stavu, postavení jednotlivých obchodních společností a vzájemné vazby mezi nimi jsou otázky, které jsou event. zkoumány v rámci přípravného řízení a následně v řízení před soudem. Pro jejich posuzování však není místo v souvislosti s posuzováním napadeného rozhodnutí. Ústavní soud se proto těmito otázkami dále nezabýval. Proto mu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. června 2006
František Duchoň předseda senátu