Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vojena Güttlera ve věci stěžovatele JUDr. F. H., zastoupeného JUDr.
V. K., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 8. 2000, sp. zn. 40 Nt 1584/2000, a ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 40 Nt 541/2000, a usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 6 To 669/2000, a ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 6 To 670/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 6. 12. 2000.
Svým podáním se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených usnesení Okresního a Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterými bylo rozhodováno o jeho vazbě. Má za to, že dotčená rozhodnutí je třeba považovat za nepřezkoumatelná, nelze z nich dostatečně zjistit konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavy z následků uvedených v ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) tr. řádu, a vedou k protiústavnímu omezení osobní svobody, neboť zákonem přípustná výjimka z ústavní ochrany osobní svobody pro nedostatek určujících konkrétních okolností není dána.
Stěžovatel je toho názoru, že došlo k porušení principů řádného a spravedlivého procesu dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Poukazuje v těchto souvislostech na řadu nálezů Ústavního soudu (např. nález sp. zn. IV. ÚS 371/2000 ), které judikovaly, že koluzní důvod vazby je podmíněn existencí konkrétních skutečností spojených s předpokládanou aktivní činností obviněného, jež směřuje k maření skutečností závažných pro trestní stíhání.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, jakož i výše uvedená usnesení o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby, o prodloužení lhůty trvání vazby a o zamítnutí stížnosti obviněného proti prodloužení lhůty trvání vazby, aby zjistil, zda nebylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že z hlediska rozhodování obecných soudů, z pohledu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces a na osobní svobodu, se nejedná o návrh opodstatněný. Listina základních práv a svobod ve svém ustanovení čl. 8 odst. 1 stanoví, že osobní svoboda je zaručena a v odst. 5 pro omezení této zásady stanoví závazná pravidla, kterými jsou jednak zákonné důvody a doba vazby, jednak požadavek rozhodování soudů o vazbě.
Z napadených usnesení bylo zjištěno, že tato všem požadovaným náležitostem vyhovují a soudy za současného stavu trestního řízení shledávají vazbu u stěžovatele jako odpovídající zajišťovací opatření a své přesvědčení odůvodňují jednak dosud shromážděnými důkazy, jednak potřebou provedení důkazů dalších.
Je třeba poukázat na skutečnost, že v uvedeném stadiu přípravného řízení postupuje soud podle ustanovení § 67 trestního řádu, hodnotí a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětluje skutečnosti, které naplňují jeho obavu z následků možného jednání obviněného při ponechání na svobodě. Lze konstatovat, že uvedený postup byl oběma soudy dodržen, s výhradou k odůvodněním rozhodnutí soudu okresního, která však byla konsolidována na základě procesních prostředků.
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, tj. námitkami stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na řádný a spravedlivý proces a jeho právo na osobní svobodu, jak vyplývají z Listiny základních práv a svobod a z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nicméně nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů takové porušení nastalo a nezjistil ani již zmíněný extrémní rozpor mezi provedenými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, ani že by napadená usnesení odporovala judikatuře Ústavního soudu. Musel proto považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 7. února 2001
JUDr. Vladimír Paul předseda I. senátu Ústavního soudu