Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Jamisona Alistera Younga, st. příslušnost Australské společenství, zastoupeného Mgr. Naďou Smetanovou, advokátkou, sídlem Masarykovo nábřeží 246/12, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 227/2023-36 ze dne 4. ledna 2024 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 77 A 4/2023-35 ze dne 31. července 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel disponoval od 10. prosince 2008 povolením k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie na základě družského vztahu s občankou České republiky. Po skončení tohoto vztahu bylo stěžovateli rozhodnutím vedlejší účastnice ze dne 3. července 2013 povolení k přechodnému pobytu ukončeno a byla mu stanovena lhůta k vycestování v délce 60 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí (od 16. července 2013). Stěžovatel rozhodnutí vedlejší účastnice napadl správní žalobou u Městského soudu v Praze ("městský soud"), který žalobě usnesením č. j. 10 A 170/2013-25 ze dne 10. září 2013 přiznal odkladný účinek. Rozsudkem č. j. 10 A 170/2013-53 ze dne 18. ledna 2017 pak žalobu zamítl.
3. Dne 8. února 2017 požádal stěžovatel o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky. Usnesením č. j. OAM-2026-56/TP-2017 ze dne 29. srpna 2022 Ministerstvo vnitra podle § 169 odst. 8 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. května 2017 ("zákon o pobytu cizinců"), opětovně (poté, co tak učinilo již dne 13. března 2017 a 19. července 2019) správní řízení o žádosti stěžovatele zastavilo, neboť stěžovatel k podání žádosti nebyl oprávněn. Stěžovatel usnesení napadl odvoláním, které vedlejší účastnice rozhodnutím č. j. MV-189601-7/SO-2022 ze dne 14. prosince 2022 zamítla.
4. Krajský soud v Plzni ("krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl správní žalobu stěžovatele proti rozhodnutí vedlejší účastnice. Ztotožnil se s vedlejší účastnicí, že stěžovatel ke dni 8. února 2017 (podání žádosti) neměl na území České republiky povolený pobyt a že pobyt stěžovatele na území České republiky založený toliko na přiznaném odkladném účinku správní žalobě není započitatelný do období pěti let nepřetržitého pobytu podle § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
5. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele proti napadenému rozsudku krajského soudu. Správní orgány ani podle něj nepochybily, pokud řízení o žádosti stěžovatele o povolení k trvalému pobytu zastavily. Současně z obsahu spisu nezjistil, že by postup správních orgánů měl vůči stěžovateli nepřiměřené důsledky. Stěžovatel území České republiky i přes stanovenou povinnost neopustil, pobývá zde na základě povolení k dlouhodobému pobytu s platností do 9. září 2024.
6. Stěžovatel podle obsahu ústavní stížnosti od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž soudy dospěly při posuzování, zda byly naplněny předpoklady pro vydání povolení k trvalému pobytu, jak jsou stanoveny v § 68 a násl. zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel zejména nesouhlasí s tím, že přiznání odkladného účinku správní žalobě neprodlužuje stávající pobytové oprávnění ani nevytváří fikci povoleného pobytu. Je přesvědčen, že na území České republiky pobýval dne 8. února 2017 oprávněně, a to buď v rámci lhůty pro vycestování z území, případně na základě bezvízového styku, který mu jako občanu Australského společenství náležel. Prokázal, že na území České republiky fakticky žije nepřetržitě od června 2008 a že ke dni pravomocného ukončení povolení k přechodnému pobytu dosáhl doby 5 let pobytu na území. Stěžovatel se dovolává přímého účinku čl. 4 odst. 1 Směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty ("Směrnice"). Stěžovatel sice disponuje povolením k dlouhodobému pobytu, ovšem až od roku 2022, o trvalý pobyt a status dlouhodobě pobývajícího rezidenta Evropského společenství bude moci požádat až v roce 2027.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
9. Popsanými námitkami stěžovatele se krajský soud i Nejvyšší správní soud již zabývaly a řádně se s nimi vypořádaly. Správní orgány a soudy dospěly k závěru, že stěžovatel ke dni 8. února 2017 neměl na území České republiky žádný povolený pobyt. Z České republiky měl na základě rozhodnutí o ukončení přechodného pobytu povinnost vycestovat - vzhledem k přiznanému odkladnému účinku správní žaloby do 19. ledna 2017. Důvody, pro které rozhodly napadenými rozsudky, jsou v jejich odůvodněních v dostatečném rozsahu přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto na ně Ústavní soud v podrobnostech odkazuje.
10. Výklad a aplikace § 68 a násl. zákona o pobytu cizinců byly provedeny správními soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Namítá-li stěžovatel, že výklad, podle něhož přiznání odkladného účinku žalobě po jeho skončení nepůsobí nový běh lhůty k vycestování, popírá smysl této lhůty (aby měl cizinec k vycestování zachován dostatečný časový prostor), krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku připustil, že v konkrétní situaci může být následně obtížné pro cizince realizovat své vycestování např. ve lhůtě několika málo dní, ale těmto potížím lze předejít aktivním jednáním cizince, např. prostřednictvím žádosti o vydání nového rozhodnutí (nového stanovení lhůty k vycestování). Uvedeným způsobem stěžovatel nepostupoval a nemůže se tak (jak také konstatoval krajský soud) ve svůj prospěch dovolávat případných negativních důsledků plynoucích ze své procesní neaktivity. Krajský soud nadto uvedl, že nejde ani o otázku pro rozhodnutí soudu podstatnou, neboť je patrné, že stěžovatel stejně ve stanovené lhůtě ani potom území České republiky neopustil a žádným problémům v důsledku relativně krátkého zbytku lhůty k vycestování po pravomocném skončení soudního řízení tedy rozhodně nečelil.
11. Ústavní soud se otázkou splnění podmínek stanovených v § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zabýval např. v unesení sp. zn. II. ÚS 489/23 ze dne 7. března 2023, v němž uvedl, že při hodnocení splnění podmínky pětiletého nepřetržitého oprávněného pobytu ke dni podání žádosti podle § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je třeba zohledňovat dobu kontinuálně na sebe navazujících pobytových oprávnění (a faktickou přítomnost cizince na území v rámci této doby), a to v souladu s pravidly stanovenými § 68 odst. 2 a 3 tohoto zákona. Uvedeným způsobem správní soudy v nyní posuzované věci postupovaly a podrobně, srozumitelně a přehledně rozvedly, v jakých časových obdobích svědčilo stěžovateli jaké pobytové oprávnění, a ústavně souladným způsobem odůvodnily, že stěžovatel nesplnil ani podmínku oprávněného pobytu na území České republiky v den podání žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu, ani podmínku pětiletého nepřetržitého pobytu na území České republiky. Správní soudy se přitom zabývaly i otázkou možného čerpání bezvízového styku stěžovatelem (který mohl realizovat pouze v délce devadesáti dní ode dne 11. prosince 2013 - po ukončení platnosti jeho povolení k přechodnému pobytu) i otázkou možnosti stěžovatele požádat o vydání povolení k trvalému pobytu před účinností novely zákona o pobytu cizinců provedené zákonem č. 314/2015 Sb. Jak krajský soud, tak Nejvyšší správní soud neshledaly důvod, který by bránil stěžovateli (s odkazem na přímý účinek Směrnice) usilovat o přímou aplikaci Směrnice v době, kdy nebyla řádně transponována do českého právního řádu. Aplikací přímého účinku Směrnice se zabývaly i správní orgány, které dovodily, že i směrnice (podobně jako zákon o pobytu cizinců po transpozici směrnice provedené zákonem č. 314/2015 Sb.) vyžaduje, aby žadatel pobýval na území oprávněně a nepřetržitě po dobu 5 let. S tímto jejich závěrem se správní soudy ztotožnily.
12. Na výše uvedeném nic nemění ani konstatování stěžovatele, že ačkoli v současné době disponuje povolením k dlouhodobému pobytu udělenému mu v roce 2022, působí mu dopady formalistického posuzování jeho žádosti komplikace (nemůže být účasten veřejného zdravotního pojištění, musí podávat žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu apod.). Jak uvedl Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 489/23 , při posuzování žádosti o povolení k trvalému pobytu podle § 68 zákona o pobytu cizinců zákonodárce správním orgánům záměrně nesvěřil možnost uvážení. Role správních orgánů se omezuje na ověření, zda byly splněny výše uvedené podmínky stanovené pro vydání tohoto povolení. Zákon o pobytu cizinců v případě žádosti podle § 68 odst. 1 neumožňuje ani prominutí podmínky pětiletého nepřetržitého pobytu na území z důvodů hodných zvláštního zřetele. Za situace, kdy stěžovatel v době podání žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu pobýval v České republice zcela bez jakéhokoli oprávnění k pobytu, správní soudy proto v nyní posuzované věci jinak (než jak učinily napadenými rozhodnutími) rozhodnout nemohly.
13. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatel toliko polemizuje s argumentací obecných soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů (zejména jde-li o otázku vlivu odkladného účinku žaloby na běh lhůty k vycestování a na uplynutí doby platnosti povolení k přechodnému pobytu) a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu