Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky I. S., zastoupené JUDr. Josefem Tichým, advokátem v Ústí nad Labem, Kramoly 39, proti exekučnímu příkazu soudního exekutora v Teplicích č.j. 110 Ex 1913/06-22 ze dne 26. 9. 2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti exekučnímu příkazu Mgr. Martina Svobody, soudního exekutora, Exekutorského úřadu v Teplicích č.j. 110 Ex 1913/06-22 ze dne 26. 9. 2006, kterým byla nařízena exekuce na její mzdu na úhradu dluhů jejího manžela O. S., majících původ v jeho podnikání. Exekuční příkaz byl doručen jejímu zaměstnavateli, společnosti S 31, se sídlem v Ústí nad Labem, Lipová 2/14. Stěžovatelka tvrdí, že k vydání tohoto exekučního příkazu došlo bez opory v právním předpise, protože exekucí, která je vedena vůči povinnému (její manžel), nemůže být postižen její mzdový nárok jako hodnota náležející výlučně do její sféry. Vzhledem k tomu, že proti exekučnímu příkazu není přípustný opravný prostředek, dospěla stěžovatelka k názoru, že nemá žádný jiný prostředek ochrany svých práv, než ústavní stížnost.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným projednáním ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu").
Podle ustanovení § 75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesním prostředkem, poskytnutým stěžovateli ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona k ochraně jeho práva, se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V předmětné věci byl ústavní stížností napaden exekuční příkaz soudního exekutora, proti němuž není přípustný opravný prostředek. Stěžovatelka současně tvrdí, že podle jejího názoru nelze exekucí k úhradě dluhů jejího manžela postihnout její mzdový nárok tak, že by srážky z její mzdy prováděl přímo její zaměstnavatel. Obecněji řečeno, tvrdí, že její mzdový nárok nepatří do majetku postižitelného zmíněnou exekucí. K ochraně nároku (obecněji práva na mzdu) proti neoprávněnému zahrnutí do exekuce však zákon poskytuje procesní prostředek, a to např. vylučovací žalobu podle § 267 o.s.ř. či žalobu o zaplacení dlužné mzdy, kterou jí zaměstnavatel nevyplatil, protože ji vyplatil jinému subjektu. Z údajů poskytnutých přímo stěžovatelkou však vyplývá, že žádný z těchto procesních prostředků v předmětné věci využit nebyl.
Ústavní soud si je vědom závažnosti věci, neboť mzdový nárok manželky povinného byl postižen exekucí na úhradu jeho dluhů, avšak právní úprava pravomoci soudu i předpokladů zahájení řízení o ústavní stížnosti mu nedovoluje ústavní stížnost věcně projednat. Přesto - pro úplnost - Ústavní soud konstatuje, že mzdový nárok je osobním nárokem zaměstnance, jemuž vnikl, a nemůže ho uplatnit jiný subjekt než on sám. Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2007
Vojen Güttler soudce zpravodaj