Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, advokátem se sídlem Kolín, Legerova 148, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2006, čj. 23 Co 312/2006 - 246, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 4. 2006, čj. 22 P 195/2005 - 171, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel nesouhlasí s odůvodněním rozsudku okresního soudu, který sice učinil závěr, že matka dětí dlouhodobě omezila styk stěžovatele s dětmi. Jeho návrhu ale nevyhověl, protože matka mohla mít určité obavy z jeho chování. Okresní soud nedostatečně zjistil skutkový stav a vůbec neakceptoval stěžovatelovy důkazní návrhy. Chování matky, která po dobu 6 měsíců neumožnila stěžovateli setkání s jeho dětmi a nerespektovala rozhodnutí soudů, sociálního úřadu ani policie, je jednoznačným důvodem k aplikaci § 27 odst. 2, věty druhé, zákona o rodině - tedy ke změně výchovného prostředí. Stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 210/95 , sp. zn. III. ÚS 187/98 a sp. zn. III. ÚS 150/99 a domnívá se, že jejich závěry by měly být použity v jeho věci.
Stěžovatel obecným soudům vytýká jednak procesní vady v řízení důkazním, jednak nesprávnou interpretaci zákona o rodině. Ústavní soud neshledal, že by okresní soud ignoroval stěžovatelovy důkazní návrhy a dokazování nepřípustně zužoval, či důkazy hodnotil ústavně nekonformně. V tomto směru je stěžovatelův odkaz na nálezy Ústavního soudu zcela irelevantní.
Stejně jako je nedůvodné stěžovatelovo tvrzení o vadách důkazního řízení provedeného obecnými soudy, je nedůvodné i jeho hodnocení odůvodnění obecných soudů v otázce aplikace § 27 odst. 2 zákona o rodině. Důvodem pro nevyhovění stěžovatelovu návrhu nebylo "odůvodněné" bránění matky v jeho styku s dětmi, na které ne zcela přesně odkazuje, ale samotná možnost aplikace institutu změny výchovného prostředí jako nástroje zcela krajního, použitelného až v případě vyčerpání jiných institutů. To zcela zřetelně vyplývá z rozhodnutí okresního soudu (str. 3, odst. 2) i krajského soudu (str. 3, odst. 2), která takové řešení úpravy výchovy dětí zmiňují jako krajní či mezní.
Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů považuje Ústavní soud za srozumitelná, racionální a ve výsledku za ústavně konformní. Stěžovatel svým návrhem v podstatě postavil Ústavní soud do role další přezkumné instance, což je, jak Ústavní soud již mnohokrát uvedl (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 238/02
[Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 101, str. 69], role, která mu zásadně nepřísluší. Jeho návrhu na zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů tedy ze shora uvedených důvodů nemohlo být vyhověno.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 15. ledna 2008
Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu