Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Aleše Salamatina, zastoupeného Mgr. Lukášem Slaninou, advokátem se sídlem V Jámě 1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 74 Cm 4/2010-267 ze dne 23. 9. 2014, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 573/2014-303 ze dne 29. 9. 2015, ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 7 Cmo 573/2014-309 ze dne 29. 10. 2015, usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 3690/2017-378 ze dne 19. 10. 2017 a o návrhu na zrušení části ustanovení § 238 odst. 1 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, vymezené slovem "znalečném", takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel, mimo jiné, o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z připojeného listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že u Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") pod sp. zn. 74 Cm 4/2010 je vedeno řízení o návrhu stěžovatele, jehož prostřednictvím se podle § 183k zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v relevantním znění, domáhá přezkoumání přiměřenosti protiplnění za účastnické cenné papíry, které vlastnil ve společnosti FOMEI, a.
s., a které rozhodnutím valné hromady této společnosti, konané dne 24. 6. 2009, přešly na hlavního akcionáře. V průběhu tohoto řízení byl k zodpovězení odborných otázek městským soudem ustanoven znalecký ústav, a to společnost Euro-Trend, s. r. o. Za podaný znalecký posudek jí následně městský soud napadeným usnesením č. j. 74 Cm 4/2010-267 ze dne 23. 9. 2014 přiznal odměnu v celkové výši 193 680 Kč. Jeho rozhodnutí pak na podkladě odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud") usnesením č. j.
7 Cmo 573/2014-303 ze dne 29. 9. 2015, ve znění opravného usnesení č. j. 7 Cmo 573/2014-309 ze dne 29. 10. 2015, potvrdil. V souladu s poučením, které odvolací soud připojil na závěr svého rozhodnutí, se stěžovatel dále obrátil s dovoláním na Nejvyšší soud. Ten je ovšem usnesením č. j. 27 Cdo 3690/2017-378 ze dne 19. 10. 2017 odmítl podle § 238 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též "o. s. ř."), jako objektivně nepřípustné, neboť jím bylo napadeno rozhodnutí o znalečném.
Stěžovatel se s výše popsaným výsledkem řízení neztotožnil, což dal najevo v ústavní stížnosti.
Porušení svých ústavně zaručených práv spatřoval jednak v tom, že se nalézací a odvolací soud řádně nevypořádaly s jeho argumentací a důkazními návrhy, a dále v tom, že Nejvyšší soud jeho dovolání z procesních důvodů odmítl, v důsledku čehož nemohla být napravena pochybení, k nimž došlo v předchozím průběhu řízení. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že i rozhodnutí o znalečném, zejména přesahuje-li několikanásobně částku stanovenou v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., může mít významný dopad do práv účastníků řízení, proto by nemělo být z dovolacího přezkumu vyloučeno.
Stěžovatel z tohoto důvodu spojil se svou ústavní stížností, v níž požadoval zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů, rovněž akcesorický návrh na zrušení části ustanovení § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2014, a to ve slově "znalečném". Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda mohlo dojít k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele v důsledku skutečnosti, že jeho dovolání nebylo meritorně projednáno. Jak patrno, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval v souladu s ustanovením § 238 odst. 1 písm. g) o.
s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, které stanoví, že dovolání ve věcech znalečného není přípustné. Stěžovatel vystavěl svou stížnostní argumentaci na tvrzení, že takové omezení v přístupu k dovolacímu soudu není slučitelné s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu. S tímto náhledem se však Ústavní soud neztotožnil. Ústavní soud již v minulosti vyložil, že nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku z ústavního pořádku dovozovat nelze (srov. např. nález sp. zn. II.
ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018, dostupný na http://nalus.usoud.cz, či stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, publikované pod č. 460/2017 Sb.). Záleží tak především na uvážení zákonodárce, jak vymezí podmínky přípustnosti jednotlivých mimořádných opravných prostředků, včetně otázky, jaká rozhodnutí mají být, s ohledem na účel toho kterého opravného prostředku, z přezkumu vyloučena. V případě dovolání je třeba mít na zřeteli, že Nejvyšší soud je vrcholným orgánem soustavy obecných soudů, přičemž cílem právní úpravy obsažené v občanském soudním řádu není, aby projednal co největší množství sporů, nýbrž to, aby se mohl řádně a s náležitou pečlivostí věnovat těm otázkám, které jsou z pohledu zákonodárce významné.
Vynětí některých rozhodnutí nemeritorní povahy z dovolacího přezkumu je s touto koncepcí plně v souladu a s ohledem na to, co bylo řečeno v úvodu, nelze dovodit, že by tuto skutečnost bylo možno považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení. Z těchto důvodů Ústavní soud žádné pochybení v postupu Nejvyššího soudu neshledal. Pokud jde o rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, pak se musel Ústavní soud vypořádat s otázkou, zda je v dané části ústavní stížnost způsobilá věcného projednání.
Jelikož bylo dovolání v nyní posuzované věci ex lege nepřípustné, nebylo je možno považovat za poslední procesní prostředek k ochraně práva a lhůta k podání ústavní stížnosti proti oběma zmíněným rozhodnutím počala formálně vzato běžet již okamžikem doručení usnesení odvolacího soudu.
Ústavní soud nicméně vzal v potaz, že stěžovatel se při podání dovolání řídil nesprávným poučením obsaženým v usnesení odvolacího soudu, kterážto skutečnost by mu neměla jít k tíži. S ohledem na tuto specifickou okolnost považoval Ústavní soud ústavní stížnost i v této části za projednatelnou. Podstatou námitek vznesených vůči rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně byla skutečnost, že obecné soudy nedostatečně reagovaly na stěžovatelovu argumentaci a důkazní návrhy. Těmto tvrzením však Ústavní soud nemohl přisvědčit. Ústavní soud ve své judikatuře vztahující se k požadavkům na řádné odůvodnění jako součásti práva na spravedlivý proces zdůrazňuje, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tedy "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04 ,
,
I. ÚS 116/05 a
,
III. ÚS 961/09 , všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tak co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní.
V souvislosti s hledáním adekvátní míry odůvodnění bylo nutno v nyní projednávané věci zohlednit, že znalečné, jakkoliv může v konkrétních případech dosahovat značné výše, představuje, stejně jako ostatní náklady řízení, ve vztahu k meritu věci problematiku sekundární. Ústavní soud v této souvislosti ustáleně judikuje, že samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, k čemuž však ve věci stěžovatele nedošlo.
Ačkoliv to stěžovatel popíral, prostřednictvím svých námitek se fakticky domáhal toho, aby obecné soudy hodnotily věcnou správnost znaleckého posudku, k čemuž však nejsou v dané fázi řízení oprávněny. Ústavní soud má za to, že v tomto celkovém kontextu byla napadená rozhodnutí odůvodněna dostatečně a skutečnost, že nebylo výslovně reagováno na některé výtky a návrhy stěžovatele, jejich protiústavnost sama o sobě nezakládá.
Ústavní soud tedy uzavírá, že nezjistil nic, co by mělo za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, a proto postupoval dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Společně s ní odmítl dle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu i návrh na zrušení § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2014, a to ve slově "znalečném", neboť ten - jakožto návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2019
David Uhlíř v. r. předseda senátu