Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti Miloše Majnera, zastoupeného JUDr. Martinem Slivoňem, advokátem se sídlem Plovární 478/1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 263/2023-18 ze dne 22. 12. 2023, usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 263/2023-27 ze dne 11. 1. 2024 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 5 A 21/2023-23 ze dne 30. 10. 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České advokátní komory, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se před správními soudy domáhal ochrany před nezákonným zásahem České advokátní komory, u které žádal o určení advokáta pro civilní řízení o náhradě škody. Nezákonný zásah měl spočívat v tom, že Česká advokátní komora rozhodla o jeho žádosti jedenáct dní po uplynutí třicetidenní zákonné lhůty k rozhodnutí. Městský soud napadeným usnesením stěžovatelovu žalobu odmítl, protože tvrzené prodlení s vydáním rozhodnutí nemůže být zásahem, přičemž stěžovatel na žalobě proti zásahu trval.
2. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal kasační stížnost, s níž spojil žádost o osvobození od soudního poplatku a ustanovení advokáta. Nejvyšší správní soud (NSS) prvním napadeným rozhodnutím rozhodl o odnětí osvobození od soudního poplatku, které mu dříve přiznal městský soud, zamítl návrh na ustanovení advokáta a vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku a k doložení plné moci o zastupování advokátem. Zdůvodnil to tak, že stěžovatele lze osvobodit od soudních poplatků, jen pokud nemá dostatečné prostředky a současně pokud nejde o kasační stížnost, která zjevně nemůže být úspěšná. Podle NSS kasační stížnost stěžovatele zjevně nemohla být úspěšná, protože zásahovou žalobou podle § 82 soudního řádu správního se nelze domáhat ochrany v souvislosti s řízením, jehož výsledkem je vydání rozhodnutí.
3. Stěžovatel následně podal opětovnou žádost o osvobození od soudního poplatku a ustanovení advokáta z důvodu své tíživé sociální situace. NSS v druhém napadeném usnesení uvedl, že o této opětovné žádosti nemusí rozhodovat, protože stěžovatel netvrdil, že by v průběhu řízení došlo ke změně jeho poměrů. Navíc osvobození od soudních poplatků NSS odňal proto, že kasační stížnost zjevně nemůže být úspěšná. NSS tak druhým napadeným usnesením řízení zastavil, neboť stěžovatel ve stanovené lhůtě neuhradil soudní poplatek.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení napadených rozhodnutí, neboť podle něj porušují jeho právo na soudní ochranu a přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Ústavní stížnost je však v části směřující proti usnesením Nejvyššího správního soudu zjevně neopodstatněná a v části směřující proti usnesení Městského soudu v Praze nepřípustná.
6. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že otázka přístupu k soudu je aspektem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Podstata posuzované věci tak tkví v tom, zda NSS právo na přístup k soudu stěžovateli protiústavně odepřel, nebo ne. V rovině podústavního práva to znamená, jestli NSS mohl odejmout osvobození od soudního poplatku, jestli měl zaplacení soudního poplatku vyžadovat a jestli měl či neměl vyhovět stěžovatelově žádosti o ustanovení advokáta. Právo na přístup k soudu totiž spočívá v právu "domáhat se stanoveným postupem ochrany svého práva" (viz čl. 36 odst. 1 Listiny). Onen stanovený postup představují především podmínky řízení podle procesních předpisů (zde soudního řádu správního).
7. NSS osvobození od soudních poplatků odňal, ustanovení advokáta nepřiznal a řízení zastavil proto, že kasační stížnost stěžovatele zjevně nemohla být úspěšná. Tento svůj závěr v prvním napadeném usnesení dostatečně vysvětlil a odkázal na ustálenou judikaturu. Výklad, který NSS zaujal k § 36 odst. 3 soudního řádu správního, podle Ústavního soudu nevykazuje žádné ústavněprávní nedostatky. Námitky v rovině podústavního práva, které stěžovatel opakuje v ústavní stížnosti, NSS vypořádal zejména v bodech 7 až 14 druhého napadeného usnesení.
8. Závěr, že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem představuje subsidiární prostředek ochrany vůči ostatním dvěma žalobním typům ve správním soudnictví (žaloba proti rozhodnutí a žaloba na nečinnost) pak dlouhodobě opakuje nejen NSS, ale také Ústavní soud (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3523/20 , bod 25 a
III. ÚS 2634/18 , bod 67, či usnesení sp. zn. I. ÚS 618/04 ).
9. Zásahovou žalobu podle § 82 soudního řádu správního tedy nelze uplatnit tam, kde jde o nezákonnou nečinnost spojenou s vydáním rozhodnutí. To ostatně plyne i z úryvku z odborné literatury, který stěžovatel v ústavní stížnosti cituje a podivuje se nad tím, že tento úryvek správní soudy opomíjejí. Zřejmě záměrně se však stěžovatel vyhýbá začátku i konci úryvku, který potvrzuje závěr napadených rozhodnutí. Viz - "spíše výjimečně může zásahová žaloba směřovat též proti opomenutí konat, nelze-li výsledek konání podřadit pod pojem rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 a nejde-li o osvědčení (pokud by šlo o nečinnost s vydáním rozhodnutí nebo osvědčení, bylo by samozřejmě třeba podat nečinnostní žalobu" (Kühn, Z. § 82. In: Kühn, Z., Koucourek T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Wolters Kluwer, 2019, s. 698.).
10. Stěžovatel namítá, že jinou žalobu nemá k dispozici, protože žalobou na nečinnost se lze domáhat pouze vydání rozhodnutí, které ještě nebylo vydáno, nikoliv deklaratorního výroku o tom, že správní orgán nedodržel zákonnou lhůtu. Ocitá se proto podle svých slov v právním vakuu. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že je nežádoucí, aby správní orgány vydávaly svá rozhodnutí po uplynutí lhůty k tomu určené. Přisvědčit mu lze také v tom, že takovým jednáním teoreticky může jednotlivci vzniknout újma. Deklarování nezákonnosti úředního postupu výrokem soudu však není podmínkou pro uplatnění nároku na náhradu nečinností způsobené újmy (srov. § 13 a § 22 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu; Kadlec, O. § 81. In: Kühn, Z., Koucourek T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Wolters Kluwer, 2019, s. 683). Stěžovatel se tedy v naznačovaném právním vakuu nenachází a právní řád mu nástroje ochrany poskytuje.
11. NSS tedy neoprávněně neodepřel stěžovateli právo na přístup k soudu ani právo na právní zastoupení, pokud mu odňal osvobození od soudních poplatků a nepřiznal zastoupení advokátem z důvodu, že kasační stížnost zjevně nemůže být úspěšná. Protože stěžovatel nebyl zastoupen a neuhradil soudní poplatek, nesplnil podmínky řízení. NSS přitom nelze vytýkat nehospodárnost, jestliže trval na splnění podmínek řízení před tím, než se věcí meritorně zabýval. Opačný postup by byl nelogický a v rozporu se zákonem.
12. Řada dalších stěžovatelových námitek pak směřuje k polemice ohledně výkladu soudního řádu správního, aniž by však stěžovatel dostatečně vysvětlil návaznost na porušení základních práv či ústavního pořádku. Ústavnímu soudu však náleží zasahovat do rozhodovací praxe obecných soudů jen tam, kde k porušení norem plynoucích z ústavního pořádku dojde. Tyto námitky jsou tak rovněž zjevně neopodstatněné.
13. Protože stěžovatel řádně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje - nepodal kasační stížnost, která by splňovala zákonné podmínky řízení, a NSS se jeho stížností nemohl věcně zabývat - Ústavní soud se v souladu s principem subsidiarity ústavního přezkumu nemohl zabývat ani ústavní stížností směřující proti usnesení městského soudu. V této části je ústavní stížnost nepřípustná podle § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
14. Ústavní soud tak stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) a zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Jan Wintr, v. r, předseda senátu