Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele jménem D. C. D., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 8 To 460/2007, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 2. 2008, sp. zn. 2 To 14/2008, za účasti Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti uplatňuje jedinou námitku, totiž, že před tímto vzetím do vazby nebyl osobně vyslechnut. Krajský soud tak dle jeho přesvědčení porušil čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Rovněž navrhl, aby Ústavní soud projednal věc jako naléhavou postupem dle § 39 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Vzhledem k zásadě subsidiarity, v řízení před Ústavním soudem uplatňované, mezi tyto podmínky patří požadavek předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Podmínku subsidiarity pro podání ústavní stížnosti Ústavní soud ve své konstantní judikatuře interpretuje v materiálním smyslu, tj. pro její naplnění nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku k ochraně práva ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytnost namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá.
Ve své stížnosti proti usnesení krajského soudu stěžovatel porušení žádného ústavního ani obecného práva v podobě absence osobního slyšení neuplatnil. Tato skutečnost je zřejmá z rekapitulace jeho námitek v odůvodnění usnesení vrchního soudu, z toho, že v podané ústavní stížnosti opak ani netvrdí a především pak ze samotného textu předmětné stížnosti, jejíž kopii si Ústavní soud od krajského soudu vyžádal.
Povinností stěžovatele je před podáním ústavní stížnosti vyčerpat veškeré dostupné opravné prostředky formálně i materiálně. Skutečnost, že tak neučinil, nemůže, než vést Ústavní soud k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel vzhledem k výše uvedenému a také vzhledem k doktríně minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
V rámci podané ústavní stížnosti stěžovatel požádal, aby byl, vzhledem k tomu, že věc je naléhavá, zvolen postup podle § 39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud, aniž by v tomto směru přijal příslušné usnesení, od samého počátku postupoval v řízení před ním tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2008
Ivana Janů
soudce zpravodaj