Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2006 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti CCC BOTY CZECH s. r. o., se sídlem 28. října 829/270, 709 00 Ostrava, zastoupené Mgr. Hynkem Peroutkou, advokátem se sídlem Na Příkopě 15/583, 110 00 Praha 1, proti rozhodnutí ředitele Celního úřadu v Olomouci ze dne 8. 9. 2006, č. j. 6881-3/06-1361-021, a opatření Celního úřadu v Olomouci o zajištění a vydání zboží ze dne 25. 8. 2006, č. j. 6881-2/03-1361-031, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a právo (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Porušení těchto základních práv spatřuje stěžovatelka v několika skutečnostech. Stěžovatelka se domnívá, že úřední záznam o opatření postrádá náležitosti stanovené v § 23c zákona o ochraně spotřebitele, není v něm dostatečně popsán důvod zajištění výrobků, není zřejmé jaké konkrétní ochranné známky společnosti PUMA AG Rudolf Dasler mají být zbožím dotčeny, chybí popis jednotlivých výrobků, který by umožňoval jejich jednoznačnou identifikaci, a konečně odůvodnění obou správních rozhodnutí postrádá obecné náležitosti odůvodnění správního aktu. Podle stěžovatelky byla do řízení přibrána tzv. odborně způsobilá osoba, s níž byl konzultován postup při kontrole zboží, přičemž tato osoba je podle stěžovatelky přímo zainteresována na výsledku řízení, neboť zastupuje přímého konkurenta stěžovatelky. Podle názoru stěžovatelky kvalifikaci odborně způsobilé osoby splňuje pouze soudní znalec, u něhož je však stanovena podmínka nepodjatosti.
Dále podle stěžovatelky byl porušen instanční postup, neboť celní úřad prováděl příslušné procesní úkony na základě pokynů Generálního ředitelství cel a Celního ředitelství Brno, které však prostřednictvím těchto pokynů předjímaly vlastní rozhodnutí. Rozhodnutí o námitkách se pak podle stěžovatelky nevypořádalo se všemi uplatněnými námitkami a pokračovalo ve shora vytýkaných nezákonnostech postupu celního úřadu. S ohledem na to stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud oba napadené správní akty zrušil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž poznamenala, že souběžně s ústavní stížností podala také proti napadeným rozhodnutím žalobu podle § 65 odst. 1 s. ř. s. Ústavní stížnost proto podala z opatrnosti, a to s ohledem na skutečnost, že ust. § 70 písm. b) s. ř. s. nepřipouští žalobu proti úkonům správního orgánu, které mají předběžnou povahu, přičemž judikatura při výkladu tohoto ustanovení není jednotná.
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Princip subsidiarity pak nalezl své konkrétní vyjádření v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti podle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle kterého je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky k ochraně práva, a to nejen opravné procesní prostředky, ale též další prostředky v jiných řízeních, které jsou způsobilé vést k ochraně práv.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí proto uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž případnou protiústavnost spočívající v porušení základních práv jednotlivce již nelze napravit jiným způsobem.
Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že proti napadeným rozhodnutím uplatnila rovněž žalobu ve správním soudnictví, o jejíž přípustnosti si vzhledem k předběžné povaze správních rozhodnutí není jistá. Avšak ani Ústavní soud nemůže v daném okamžiku předjímat rozhodnutí správního soudu, neboť v opačném případě by zasáhl do kompetencí správního soudnictví.
Bez ohledu na to, jak podanou žalobu posoudí příslušný správní soud, Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí nejsou rozhodnutími konečnými, u nichž by případné zásahy do základních práv stěžovatelky (vedle práva na fair proces, které tvrdila stěžovatelka, především vlastnické právo garantované čl. 11 Listiny) zůstaly definitivními a neodčinitelnými. Naopak charakter těchto opaření, jak vyplývá z ust. § 23c zákona o ochraně spotřebitele je předběžný a dočasný. Zajištění zboží bude trvat do doby, než bude pravomocně rozhodnuto ve věci samé, tj. do doby než bude rozhodnuto o propadnutí zboží nebo naopak o tom, že se nejedná o výrobky porušující práva duševního vlastnictví (§ 23c odst. 4 zákona o ochraně spotřebitele).
V průběhu řízení ve věci samé bude zajištěné zboží podrobováno bližšímu zkoumání a v rámci tohoto řízení je stěžovatelka oprávněna vznášet námitky a předkládat důkazy dokládající to, zda zajištěné zboží porušuje či neporušuje práva duševního vlastnictví. Teprve výsledky takového řízení jsou s to ukázat, zda zajištění zboží bylo zákonným a ústavně konformním omezením ústavně zaručených základních práv (především vlastnického práva). Rozhodování Ústavního soudu o nyní podané ústavní stížnosti by s ohledem na to bylo předčasné a představovalo by nepřípustný zásah do rozhodovací pravomoci jiných orgánů veřejné moci.
S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný návrh odmítl.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. listopadu 2006
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj