Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti H. H., zastoupené JUDr. Jiřím Benešem, advokátem v Praze 1, Václavské nám. 834/17, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 15 Co 29/2005-20 ze dne 13. 1. 2005 a proti usnesení Okresního soudu v Táboře č.j. 9 C 35/2003-12 ze dne 30. 11. 2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Táboře ve svém vyjádření rovněž odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č.j. 15 Co 29/2005-20 ze dne 13. 1. 2005 usnesení soudu I. stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěry soudu I. stupně; poukázal na postavení stěžovatelky jako jednatelky obchodní společnosti se zaplaceným vkladem ve výši 348.000,- Kč a dále na její vlastnictví nemovitostí, a to nejen domu, na který je veden výkon rozhodnutí, ale ještě i jiných nemovitostí, které jsou sice rovněž zatíženy zástavním právem, leč to dosud nebylo realizováno.
Jak bylo výše uvedeno, nenáleží Ústavnímu soudu pozice další instance v systému obecného soudnictví a nepřísluší mu obecný přezkumný dohled nad činností soudů, za předpokladu, že tyto soudy dodržují ve své činnosti zásady spravedlivého procesu, tj. postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod.
Porušení těchto zásad však v daném případě shledáno nebylo. Článek 36 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatelka namítá, zaručuje každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, povolaného především k tomu, aby zákonem stanoveným postupem poskytoval ochranu právům. Toho stěžovatelka také využila, podala žalobu na náhradu škody a využila i možnosti stanovené ustanovením § 138 odst.1 o.s.ř. a při podání žaloby požádala o osvobození od soudních poplatků.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. upravuje možnost, nikoli povinnost přiznání osvobození od soudních poplatků, existují-li k tomu důvody. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů a - s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) - v zásadě nepřísluší Ústavnímu soudu přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti takové žádosti dospěl. Ústavní soud usuzuje, že se obecné soudy dostatečně důkladně a zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly důvody, které stěžovatelka uplatnila v žádosti o osvobození od soudních poplatků tak, aby ve věci mohly rozhodnout. Svá rozhodnutí přitom řádně a podrobně odůvodnily a uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Z výše uvedeného je zřejmé, že obecné soudy postupovaly ve shodě s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a Ústavní soud proto neshledal, že by v projednávaném řízení o žádosti o osvobození od soudních poplatků došlo k porušení čl. 36 odst.1 Listiny. Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat důvodnost ústavní stížnosti, nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. června 2005
JUDr. Ivana Janů v.r. předsedkyně senátu Ústavního soudu