Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti VKS Pohledští Dvořáci a. s., sídlem Hamry 1584, Havlíčkův Brod, zastoupené Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem, sídlem Újezd 450/40, Praha 1 - Malá Strana, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 192/2022-48 ze dne 16. ledna 2024, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 Af 34/2018-174 ze dne 30. května 2022, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství č. j.
3098/18/5300-21441-711671 ze dne 6. února 2018 a rozhodnutím Finančního úřadu pro Kraj Vysočina č. j. 1394367/16/2903-50522-602201, 1394467/16/2903-50522-602201, 1394515/16/2903-50522-602201, 1394588/16/2903-50522-602201, 1394637/16/2903-50522-602201, 1394775/16/2903-50522-602201, 1394865/16/2903-50522-602201, 394936/16/2903-50522-602201, 1394964/16/2903-50522-602201, 395039/16/2903-50522-602201, 1395234/16/2903-50522-602201, 1395272/16/2903-50522-602201, 1395327/16/2903-50522-602201, 1395391/16/2903-50522-602201, 1395432/16/2903-50522-602201, 1395462/16/2903-50522-602201, 1395502/16/2903-50522-602201, 1395536/16/2903-50522-602201, 1395582/16/2903-50522-602201, 1395647/16/2903-50522-602201, 1395689/16/2903-50522-602201, 1395733/16/2903-50522-602201, 1395830/16/2903-50522-602201, 1395877/16/2903-50522-602201, 1395914/16/2903-50522-602201, 1396082/16/2903-50522-602201, 1396139/16/2903-50522-602201, 1396235/16/2903-50522-602201, 1396390/16/2903-50522-602201, 1396057/16/2903-50522-602201, 1396115/16/2903-50522-602201, 1396193/16/2903-50522-602201, 1396360/16/2903-50522-602201 a 1396405/16/2903-50522-602201 ze dne 9.
srpna 2016, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Kraj Vysočina, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i její právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených dokumentů vyplývá, že Finanční úřad pro Kraj Vysočina doměřil stěžovatelce napadenými rozhodnutími daň z přidané hodnoty ("daň") za měsíce březen 2012 až prosinec 2014 v celkové výši přes 13 milionů Kč a současně jí uložil povinnost uhradit z doměřené daně penále. Stěžovatelka neprokázala, že oprávněně uplatnila osvobození od daně s nárokem na odpočet daně při dodání zboží (vysokozdvižných vozíků) do jiného členského státu (Slovenská republika) podle § 64 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, respektive že se přeprava zboží do Slovenské republiky vůbec uskutečnila, nebo alespoň že v to stěžovatelka měla dobrou víru.
Stěžovatelka podala proti dodatečným platebním výměrům odvolání, které Odvolací finanční ředitelství zamítlo. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství napadla stěžovatelka žalobou. Tu Krajský soud v Brně ("krajský soud") zamítl. Neztotožnil se s tvrzením stěžovatelky, že doložila a věrohodně prokázala skutečné dodání zboží do jiného členského státu deklarovaným odběratelům. Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší správní soud, který v napadeném rozsudku, kterým zamítl kasační stížnost stěžovatelky, konstatoval, že se v průběhu daňového řízení skutečně neprokázalo, kdo vysokozdvižné vozíky přepravil, odkud a kam přesně, a kde nakonec skončily.
Stěžovatelčino tvrzení, že byly dodány koncovým zákazníkům (neznámo jakým), nemá totiž oporu v jiných zjištěních než v obecných tvrzeních členů statutárních orgánů slovenských odběratelů obchodních společností Vidol s. r. o. a Dibas s. r. o., což k prokázání tvrzených skutečností nestačí.
3. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90 až 92 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní [srov. nález sp. zn. I. ÚS 504/03 ze dne 25. listopadu 2003 (N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Stěžovatelka namítá řadu pochybení správních orgánů a soudů, avšak opakovanou polemikou věcně nezpochybnila jejich přesvědčivě odůvodněný stěžejní závěr, že neunesla ohledně faktického dodání zboží důkazní břemeno a nerozptýlila pochybnosti předestřené správcem daně a následně i vzešlé z dalšího průběhu dokazování.
6. Rozhodnutí správních soudů jsou v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodněna, proto na ně Ústavní soud odkazuje. Závěr, že je v zájmu daňového subjektu, aby si opatřil takové podklady, které mohou relevantním způsobem prokázat, že k dodání zboží do jiného členského státu skutečně došlo, je zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu, který setrvale konstatuje, že daňové řízení je postaveno na zásadě, že daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat, ale také tvrzení doložit [např. nález sp. zn. I.
ÚS 38/95 ze dne 24. dubna 1996 (N 35/5 SbNU 283); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Tato zásada je vyjádřena v § 92 odst. 3 daňového řádu. Podle tohoto ustanovení platí, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Daňový subjekt je tak odpovědný za to, že jím předložené důkazní prostředky budou konkrétní a budou prokazovat jeho tvrzení. Současně je nutno mít na paměti, že se v daňovém řízení uplatňuje zásada projednací, spočívající v tom, že správní orgán není povinen vyhledávat důkazní prostředky svědčící ve prospěch účastníka řízení.
Povinností správce daně je především chránit zájmy státu, jimiž se v této souvislosti rozumí zájem státu stanovit a vybrat v zákonem stanovené výši a lhůtě příslušné daně, přičemž dbá i na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a dalších osob zúčastněných v daňovém řízení. Uvedenou zásadu však nelze vykládat natolik extenzivním způsobem, že by jí byla popřena v zákoně následně vyjádřená právní úprava důkazní povinnosti daňového subjektu.
7. Podstatou řízení před správními orgány a soudy bylo posouzení, zda stěžovatelka splnila hmotněprávní podmínky pro uplatnění nároku na osvobození od daně s nárokem na odpočet daně při dodání zboží do jiného členského státu. Stěžovatelka přesto (tak jako v řízení před Nejvyšším správním soudem) i nyní v ústavní stížnosti předkládá argumentaci, která se převážně vztahuje k zapojení stěžovatelky do podvodného daňového řetězce. Stěžovatelka směšuje otázku prokázání dodání zboží do jiného členského státu s otázkou její dobré víry v to, že doklady o přepravě zboží (faktury, CMR listy, čestná prohlášení odběratelů), kterými mělo být prokázáno dodání zboží na místo určení, jsou pravdivé, resp. že stěžovatelka nemohla rozpoznat, že je zapojena do mechanismu podvodu s daní.
Ze závěrů trestního řízení (zahájeného na základě trestního oznámení podaného stěžovatelkou) je podle stěžovatelky zřejmé, že veškeré dalšími subjekty stěžovatelce předložené doklady (byť splňující formální náležitosti) byly vystavené podvodně.
8. Uvedené námitky stěžovatelky se míjí s důvody, na kterých jsou rozhodnutí správních soudů vystavěna. Správní soudy opakovaně konstatovaly, že zde nejde o dobrou víru stěžovatelky, že nebyla účastna podvodu, ale o její dobrou víru, že zboží bylo fakticky dodáno do Slovenské republiky. Posuzování účasti stěžovatelky na daňovém podvodu daňovými orgány by bylo až krokem následujícím po zjištění, že stěžovatelka takovou dobrou víru prokázala (viz bod 54 rozsudku krajského soudu a bod 23 rozsudku Nejvyššího správního soudu).
Šlo tedy čistě o to, že stěžovatelka neprokázala, že by na základě faktur, CMR listů, dodacích listů a čestných prohlášení odběratelů mohla být v dobré víře, že zboží bylo do Slovenské republiky fakticky dodáno. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka ani nezpochybňuje, že formální údaje na dokladech neodpovídají skutečnosti, a připouští, že vlastně ani neví, jak dodávky skutečně probíhaly. Svou obranu stavěla na tom, že podle dohody přepravu nezajišťovala a byla navzdory svým nejlepším úmyslům vlákána do promyšleného daňového podvodu.
Skutečnost, že nákladové CMR listy trpěly formálními nedostatky (neúplné či nečitelné vyplnění), přiznává stěžovatelka i v ústavní stížnosti, považuje to však za v obchodní praxi běžné. Požadavek daňových orgánů a správních soudů na úplném a správném vyplnění CMR listů má za malicherný a diskriminující a omezující ji v jejím právu podnikat.
9. Argumentace stěžovatelky zcela pomíjí, že jí platná právní úprava ukládá za situace, kdy byly písemné doklady a faktický průběh přepravy daňovými orgány zpochybněny, aby okolnosti dodávek prokázala jinak, nebo aby osvědčila svou dobrou víru v to, že zboží bylo fakticky dodáno do Slovenské republiky (tedy že měla dostatek podkladů pro to, aby se mohla právem domnívat, že zboží, na jehož dodání se jako prostředník podílela, fyzicky opustilo Českou republiku a dorazilo k odběratelům do Slovenské republiky).
O tom, že CMR listy, kterými přepravu prokazovala, byly neúplné a nesprávné, přitom stěžovatelka prokazatelně musela vědět už v době, kdy je získala. Jako podnikající subjekt žádající o osvobození od daně s nárokem na odpočet daně si přitom musela být vědoma toho, že v případě pochybností bude muset být schopna dopravu zboží do jiného členského státu prokázat. Rozhodla-li se stěžovatelka v zájmu "rychlosti a konkurenceschopnosti produkce" akceptovat zjevně neúplně, nečitelně či chybně vyplněné doklady, vzala na sebe riziko, že v případě potřeby (která právě nastala), nebude schopna faktické dodání zboží řádně vystavenými doklady doložit.
Poukazuje-li stěžovatelka na výpovědi svědků, také ty neodstranily nejasnosti ohledně přepravy předmětného zboží (body 47 a 48 rozsudku krajského soudu a bod 39 rozsudku Nejvyššího správního soudu).
10. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatelka toliko polemizuje s argumentací správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a setrvává na názoru, že neunesla důkazní břemeno z důvodů závisejících na jednání jiných subjektů, které nemohla ovlivnit a jehož si v té době nemohla být vědoma. Správní soudy však ústavně souladným způsobem odůvodnily, že neunesení důkazního břemene je přímým důsledkem stěžovatelčina neobezřetného jednání (popsaného zejména v bodě 64 rozsudku krajského soudu).
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu