Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, sídlem Masarykovo náměstí 1458, Pardubice, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2024 č. j. 17 Co 103/2024-434, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Ivany Kobylkové a města Klobouky u Brna, sídlem náměstí Míru 169/1, Klobouky u Brna, jako vedlejších účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka napadá ústavní stížností rozhodnutí v části o nákladech řízení mimo jiné s argumentací, že jí bylo upřeno právo na právní pomoc.
2. V řízení před obecnými soudy se vedlejší účastnice Ivana Kobylková domáhala vůči druhému vedlejšímu účastníkovi - městu Klobouky u Brna - částky 144 944,50 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka do řízení vstoupila jako vedlejší účastnice na straně žalovaného města. Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") žalobu vedlejší účastnice zamítl a uložil jí povinnosti nahradit městu i stěžovatelce náklady řízení.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil, ale změnil jej v části o náhradě nákladů řízení. Oproti okresnímu soudu nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů v plné výši (přes 105 tis. Kč), ale jen částku 6 573 Kč, jelikož zastoupení stěžovatelky advokátem nepovažoval za účelně vynaložené úkony právní služby. Za odvolací řízení stěžovatelce přiznal náhradu nákladů ve výši 900 Kč. Tyto částky podle krajského soudu odpovídají náhradě, kterou by stěžovatelka mohla požadovat, kdyby nebyla právně zastoupena.
4. Stěžovatelka ústavní stížností napadá usnesení krajského soudu ve výrocích III a V, které se týkají jí přiznané náhrady nákladů řízení před okresním a krajským soudem. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv, právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny a právo na rovnost účastníků ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
5. Ústavní soud nejprve zvažoval otázku věcné legitimace s ohledem na to, že stěžovatelka před civilními soudy vystupovala jako vedlejší účastnice. Jelikož však ústavní stížností napadá jen nákladové výroky, kterými bylo rozhodováno konkrétně o jejích právech a povinnostech, není namístě ústavní stížnost jen pro tuto skutečnost odmítnout (viz usnesení ze dne 14. června 2016 sp. zn. IV. ÚS 778/16 , ze dne 31. ledna 2017 sp. zn. III. ÚS 2332/15 , bod 13, nebo ze dne 24. dubna 2023 sp. zn. I. ÚS 667/23 ).
6. Ústavní soud přesto dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
7. K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení se Ústavní soud standardně staví rezervovaně a podrobuje je pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující zásah Ústavního soudu. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, což nastává např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace ustanovení zákona [bod 25 nálezu ze dne 17. ledna 2024 sp. zn. I. ÚS 2086/23 , citující starší nález ze dne 3. dubna 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11
(N 70/65 SbNU 3); viz též bod 34 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. března 2025 (97/2025 Sb.) a nález sp. zn. I. ÚS 2552/24 ze dne 8. dubna 2025].
8. Stěžovatelka namítá, že jí krajský soud fakticky upřel právo na právní zastoupení, jelikož úkony jejího advokáta hodnotil jako neúčelné a nepřiznal za ně adekvátní náhradu nákladů. Krajský soud tento postup podrobně odůvodnil v bodu 26 napadeného rozsudku. Na jednu stranu vzal v potaz povahu činnosti stěžovatelky - konkrétně to, že se jedná o pojišťovnu, která podle něj musí být personálně zabezpečena tak, aby byla schopna vystupovat v daném řízení za pomoci svých zaměstnanců. Na druhou stranu přihlédl k dalším okolnostem věci, zejména procesnímu postavení stěžovatelky a charakteru sporu. Stěžovatelka vstoupila do řízení jako vedlejší účastnice na podporu žalovaného města, které bylo samo zastoupeno advokátem. Zájmy žalovaného tak podle krajského soudu fakticky hájili dva advokáti, požadovat po žalobkyni náhradu nákladů za oba by tak nebylo přiměřené. Krajský soud též zdůraznil, že se jednalo o běžný spor o odškodnění za úraz, což spadá do obvyklé činnosti stěžovatelky.
9. Se stěžovatelkou lze souhlasit, že má vedlejší účastník v civilním řízení zásadně stejná práva a povinnosti jako účastník řízení (viz § 93 odst. 3 občanského soudního řádu), mimo jiné též právo na náhradu nákladů řízení, jestliže jím podporovaný účastník ve sporu zvítězil (viz též usnesení ze dne 16. srpna 2012 sp. zn. IV. ÚS 2490/12 ). Je však na obecném soudu, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících náhradu nákladů řízení je v dané věci nejvhodnější a z hlediska zákona aplikovatelné. Soud nemá jen mechanicky přiznat náhradu nákladů podle výsledku sporu, nýbrž zvážit, zda neexistují okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady nákladů účelně vynaložených jednou ze stran (viz usnesení ze dne 31. ledna 2024 sp. zn. IV. ÚS 2566/23 ).
10. Ústavní soud podrobil závěry krajského soudu přezkumu v rámci těchto mezí a dospěl k tomu, že věc nedosahuje ústavněprávní dimenze. V postupu krajského soudu nelze spatřovat žádné extrémní vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení. Krajský soud své úvahy ohledně interpretace a aplikace ustanovení zákona podrobně odůvodnil a vysvětlil, k jakým aspektům konkrétní věci přihlédl. Tyto úvahy působí rozumně a logicky a z pohledu ústavněprávního přezkumu obstojí.
11. Co se týče argumentace stěžovatelky s odkazem na nález ze dne 23. září 2014 sp. zn. IV. ÚS 1674/14
(N 174/74 SbNU 511), v něm Ústavní soud shledal porušení práv účastníka, protože mu obecný soud nepřiznal náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že se nechal zastoupit advokátem, byť měl sám právní vzdělání. Ústavní soud kritizoval postup, kdy obecný soud vymezil kategorii osob, která by z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí v podstatě její právo na právní pomoc upřel. Stěžovatelka v tomto ohledu pomíjí, že krajský soud v napadeném rozsudku neopřel svůj závěr jen o formální hledisko, že je stěžovatelka pojišťovnou, ale bral v potaz množství dalších konkrétních okolností daného řízení (jak jsou výše shrnuty). Z podobného důvodu není přiléhavý ani odkaz stěžovatelky na nález ze dne 25. března 2014 sp. zn. I. ÚS 3819/13
(N 43/72 SbNU 501) nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2016 sp. zn. 23 Cdo 4606/2016.
12. Závěr o nepřiznání náhrady nákladů řízení ani nemůže být považován za překvapivý, jak namítá stěžovatelka. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, žalobkyně argument neúčelnosti nákladů vznesla už ve svém odvolání, stěžovatelka na něj tedy mohla reagovat v rámci celého odvolacího řízení - čehož ostatně také využila (viz bod 6 rozsudku krajského soudu).
13. Ústavní roviny nedosahuje ani výtka stěžovatelky ohledně rozdílné rozhodovací praxe krajského soudu a předvídatelnosti rozhodnutí. Stěžovatelka odkazuje na rozhodnutí stejného soudu v jiné věci (ze dne 20. září 2022 sp. zn. 27 Co 64/2022), které též přiložila ke své ústavní stížnosti. Odkaz stěžovatelky se však s podstatou citovaného rozhodnutí zcela míjí. Především stěžovatelka v ústavní stížnosti necituje z (právních) závěrů krajského soudu, ale - nekorektně - z rekapitulace vyjádření účastníka. Stěžovatelka též přehlíží, že v daném rozhodnutí nakonec sám krajský soud přistoupil k moderaci nákladů řízení a bankovní instituci v postavení úspěšného účastníka náhradu nákladů snížil. Navíc v rámci úvah o účelnosti nákladů a moderaci náhrady je nutné vycházet z konkrétních okolností věci a samotné závěry soudů nelze příliš paušalizovat.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu