Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti obchodní společnosti ANIMATRANS, s.r.o., se sídlem v Českých Budějovicích, Skuherského 75, zastoupené Mgr. Monikou Staňkovou, advokátkou v Českých Budějovicích, Chelčického 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2529/2006-172 ze dne 27. února 2008, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 24 C 1/2008-187 ze dne 13. května 2008 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 2123/2008-211 ze dne 7. října 2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka složitě a obšírně popisuje postup rozhodování obecných soudů; jádro namítaného porušení svých základních práv spatřuje v právním názoru obecných soudů, vysloveném v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud jde o uplatnění práva na odstupné v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Namítá nesprávnost závěru dovolacího soudu, že otázka rozporu s dobrými mravy byla v judikatuře již několikrát posouzena, a že ji proto nelze považovat za otázku zásadního právního významu; celá tato rozhodovací praxe je prý protiústavní.
Hlavní výtky stěžovatelky směřují proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2529/2006-172 ze dne 27. února 2008, jímž byly zrušeny předchozí rozsudky obecných soudů nižších stupňů, a v němž byl vysloven výše uvedený stěžovatelkou napadaný právní názor soudu. Tvrdí, že tím, že Nejvyšší soud zpochybnil svým rozhodnutím závěr, který původně přijaly oba soudy nižšího stupně, a poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku nastolil zcela nový stav po více než dvou letech od pravomocného rozhodnutí; tím došlo ke zkrácení jejích základních práv.
Nejvyšší soud při posuzování dovolání podaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 1162/2006-151 ze dne 6. června 2006 sice vyslovil přípustnost dovolání vedlejšího účastníka (žalované) podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., leč dovolal se řešení otázky dobrých mravů podle ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Pro takové posouzení však musí být dány mimořádné důvody; těmi podle názoru stěžovatelky nemůže být skutečnost, že žalovaná musela hradit odstupné za situace, kdy již nebyla v podnájemním vztahu.
Považuje naopak za nemravné, že jí bylo odepřeno právo na odstupné, přiznané předchozími rozsudky obecných soudů.
Proti napadeným rozsudkům soudů nižších stupňů stěžovatelka neuvádí žádné konkrétní námitky, protože základní pochybení prý spočívá v napadeném rozhodnutí soudu dovolacího a obecné soudy, které rozhodovaly po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu, byly vázány tam vysloveným právním názorem.
Stěžovatelka konečně napadla i výroky soudů o náhradě nákladů řízení, o nichž tvrdí, že se jedná o projev libovůle soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Porušení svého práva spatřuje v tom, že zatímco v řízení před rozhodnutím dovolacího soudu jí bylo odepřeno právo na náhradu nákladů řízení, protože soud prvního stupně postupoval podle ustanovení § 150 o. s. ř., v řízení po rozhodnutí dovolacího soudu, ač byla situace v podstatě totožná, soud prvního stupně důvody zvláštního zřetele hodné neshledal a uložil jí zaplatit žalovanému vedlejšímu účastníku náklady řízení.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3). Podmínky tohoto ustanovení jsou ve vztahu k napadenému rozsudku Nejvyššího soudu splněny.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.
Obě tato hlediska vzal Ústavní soud v úvahu při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu i v nyní projednávaném případě.
Ústavní stížností - jak již bylo uvedeno - je napaden rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2529/2006-172 ze dne 27. února 2008, kterým byl zrušen předchozí rozsudek odvolacího soudu i část rozsudku soudu prvního stupně a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Z uvedeného plyne, že napadený rozsudek dovolacího soudu nebyl rozhodnutím konečným a stěžovatelce zůstaly další procesní prostředky, které mohla k ochraně svého práva využít. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost proti uvedenému rozsudku dovolacího soudu podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout.
Ústavní soud - toliko pro úplnost - dodává, že i kdyby byla ústavní stížnost přípustná, musel by ji odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem [§ 43 odst. 1 písm. b) cit. zákona]. Napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo doručeno advokátce stěžovatelky dne 26. 3. 2008 a ústavní stížnost byla podána na poštu dne 12. 1. 2009, tedy zjevně po uplynutí zákonné 60denní lhůty (§ 72 odst. 3 cit. zákona).
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a rovnosti účastníků řízení, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska další napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k nim zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním názorem vysloveným v napadených rozhodnutích soudu prvního stupně a soudu odvolacího, že v daném konkrétním případě byl uplatněn nárok na doplacení zbývající části odstupného výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Stěžovatelka sice argumentuje vůči tomuto právnímu názoru v souvislosti s napadeným rozhodnutím dovolacího soudu, avšak vzhledem k tomu, že napadená následná rozhodnutí obecných soudů nižších stupňů vycházela z rozhodnutí soudu dovolacího, lze tuto argumentaci považovat i za argumentaci vůči těmto napadeným rozhodnutím.
Ústavní soud námitkám stěžovatelky nepřisvědčil. Především nelze souhlasit s její základní námitkou, že právní názor vyjádřený v rozhodnutí dovolacího soudu a převzatý v následných rozhodnutích soudů nižšího stupně je v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, na níž poukázala. Právní názor vyslovený v dané věci byl založen na posouzení konkrétních skutkových okolností, na které stěžovatelkou uváděná judikatura nedopadá.
Dále se Ústavní soud zabýval argumentací obecných soudů, zejména soudu odvolacího, na níž je postaven závěr, že uplatnění nároku stěžovatelky na doplacení odstupného je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud přezkoumal úvahy, které vedly odvolací soud k potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně. Hodnocení skutkových zjištění a právní závěry odvolacího soudu jsou sice založeny na právním názoru vysloveném dovolacím soudem, ale jsou samostatně rozebrány a odůvodněny. V tomto postupu odvolacího soudu nespatřuje Ústavní soud ani libovůli, ani rozpor se zjištěným skutkovým stavem; nelze rovněž říci, že by vyslovené závěry neměly oporu v provedeném dokazování. V dané věci obecné soudy aplikovaly podústavní právo způsobem ústavně konformním, a nelze tedy dospět k závěru, že by jejich rozhodnutími došlo k porušení práva na spravedlivý proces, či k porušení zásady rovnosti účastníků (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny), jichž se stěžovatelka dovolává.
Stěžovatelka ústavní stížností napadla i výrok o náhradě nákladů řízení. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že zde není přímý vztah k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999,
III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005). Připuštění výjimky z výše uvedeného přístupu by\ bylo možné jen tehdy, jestliže by konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo účastníka řízení na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zde je třeba respektovat zásadu, že o protiústavnost takového rozhodnutí by šlo jen v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu procesněprávních ustanovení, což představuje nepředvídatelnou interpretační libovůli. Výše uvedené výrazné vady musí tedy dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny věci. Ve zvýšené míře se zde tedy uplatní zásada, že pouhá eventuální, běžná nesprávnost není z hlediska ústavněprávního přezkumu relevantní. V předmětné věci Ústavní soud takovou výraznou a značnou intenzitu vybočení ze standardů výkladu zákonných procesních ustanovení neshledal.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 24 C 1/2008-187 ze dne 13. května 2008 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 2123/2008-211 ze dne 7. října 2008 podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. srpna 2009
František Duchoň v.r. předseda senátu