Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Residence Krč a.s., sídlem Nádražní 762/32, Praha 5, právně zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 7. ledna 2025 č. j. 1 VZN 35/2024-36, usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 3. září 2024 č. j. 1 KZN 125/2024-24 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 29. července 2024 č. j. KRPA-54292-27/TČ-2024-000094-PR, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky - Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, jako účastníků řízení a J. Ž., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv na ochranu vlastnictví dle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Stěžovatelka s vedlejším účastníkem uzavřela smlouvu o zápůjčce ve výši 12 500 000 Kč, kterou měl vedlejší účastník ve smluvené lhůtě vrátit. Důvěru ve svoji bonitu vzbudil vedlejší účastník ve stěžovatelce předchozími bezproblémovými obchodními transakcemi a utvrzením v předsmluvním jednání o jeho vlastních ziskových obchodních aktivitách. V průběhu času pak vedlejší účastník stěžovatelku informoval o komplikacích s možným včasným vrácením peněz zejména z důvodu růstu nákladů v jeho stavebních projektech a o tom, že nemůže disponovat ani s pozemky, jimiž za zápůjčku ručil, neboť byly v rámci jiného trestního řízení zajištěny.
Tyto pozemky však byly zajištěny již čtyři roky před uzavřením smlouvy o zápůjčce. Dle stěžovatelky se proto vedlejší účastník dopustil trestného jednání spočívajícího v tom, že úmyslně zatajil a "překroutil" pro stěžovatelku rozhodné skutečnosti a tímto lstivě uzavřel pro něj výhodnou smlouvu, kterou však neměl nikdy v plánu plnit. Proto na vedlejšího účastníka podala stěžovatelka trestní oznámení pro podezření ze spáchání zejména trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku.
3. Policie České republiky - Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, služba kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality, 4 oddělení (dále jen "policejní orgán") napadeným usnesením věc odložila, neboť neshledala, že by se jednalo o podezření ze spáchání trestného činu a ani nebylo namístě vyřídit věc jinak. Dospěla totiž k závěru, že vedlejší účastník mohl opravdu doufat a předpokládat, že finanční prostředky k plnění smlouvy získá, resp. že s pozemky zajišťujícími závazek bude moci disponovat.
Nadto, byť v prodlení, získal alespoň část finančních prostředků a zčásti dluh vůči stěžovatelce uhradil. Stěžovatelka také nejednala ve styku s vedlejším účastníkem s dostatečnou a očekávatelnou opatrností, když při uzavírání smlouvy nezjistila, ač mohla, možnost stěžovatele disponovat s pozemky ve veřejně dostupných seznamech. Policie proto uzavřela, že spor mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem má ryze občanskoprávní povahu a není namístě jejich obchodní neshody řešit prostředky trestního práva.
4. K obdobným závěrům dospělo jak Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství"), tak Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") v dalších napadených usneseních v rámci vyřizování stížnosti stěžovatelky, resp. dohledové činnosti. Obě státní zastupitelství potvrdila závěry policejního orgánu o povaze sporu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem a o míře rizikovosti v jejich obchodním vztahu. Vrchní státní zastupitelství dále rozvinulo úvahu o absenci úmyslu vedlejšího účastníka ke spáchání trestného činu, což dále relativizovalo tvrzenou trestnost jeho jednání. Propojilo závěry o obchodní povaze sporu s koncepcí trestního práva jako nástroje ultima ratio a uvedlo, že postup jak policejního orgánu, tak městského státního zastupitelství není stižen vadami.
5. Stěžovatelka napadá všechna výše citovaná rozhodnutí s tím, že byla porušena její základní práva na vlastnictví a na spravedlivý proces, přičemž toto porušení má spočívat především v nedodržení práva na účinné vyšetřování. Orgány činné v trestním řízení dle stěžovatelky nedostály svému pozitivnímu závazku poskytnout dostatečnou procesní ochranu a vést vyšetřování trestného činu tak, aby mohl být dostatečně objasněn. Nedostatečně zohlednily tvrzení a důkazy stěžovatelky v průběhu vyšetřování a od počátku přistupovaly k věci ve prospěch vedlejšího účastníka. Nezabývaly se podstatnými skutečnostmi, z nichž vyplývá naplnění znaků skutkové podstaty, a ignorovaly souvislost s jinou trestní věcí, v níž vedlejší účastník figuruje.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, ale představuje samostatný soudní orgán zaměřený na ochranu ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není oprávněn provádět instanční přezkum rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc, vyplývající z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy spočívá výhradně v přezkumu, zda během řízení nebo v jeho rozhodnutí nebyla porušena ústavně zaručená práva či svobody.
8. Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve svých rozhodnutích opakovaně připomínají, že právo na účinné vyšetřování nesměřuje ke konkrétnímu výsledku trestního nebo jiného řízení, ale k řádnému a efektivnímu postupu v nich (srov. např. nález ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1958/23 , bod 24, nebo rozsudek ESLP Nikolay Kostadinov proti Bulharsku ze dne 8. 11. 2022, č. 21743/15, bod 55). Ve věci stěžovatelky se tak Ústavní soud zaměřil výhradně na posouzení toho, zda orgány činné v trestním řízení tuto povinnost naplnily, a dostály tak závazkům vyplývajícím z práva vlastnit majetek.
9. Právo na účinné vyšetřování bylo judikaturou vyvinuto nejprve ve vztahu k čl. 2 a čl. 3 Úmluvy jako nejzákladnějších práv nezbytných pro lidskou existenci. Až později bylo právo na účinné vyšetřování jako pozitivní závazek státu vztaženo i do sféry dalších základních práv, mimo jiné i práva vlastnit majetek (viz nález ze dne 3. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2582/24 , bod 34 a tam citovaná judikatura). Tento přístup Ústavní soud převzal od ESLP, který však dosud přistupuje k právu na účinné vyšetřování v oblasti ochrany majetku zdrženlivě.
Akcentoval jej zejména v případech nerovností v majetkových vztazích, resp. nevyrovnaného postavení mezi škůdcem a poškozeným (viz např. již citovaný rozsudek Nikolay Kostadinov proti Bulharsku, který se týkal podvodného převodu pozemku stěžovatele a jeho sestry; rozsudek Korotyuk proti Ukrajině ze dne 19. 1. 2023, č. 74663/17, v němž ESLP posuzoval případ porušení autorských práv pirátskou platformou; nebo rozsudek Ioannides proti Kypru ze dne 16. 1. 2025, č. 32879/18, o vyšetření přiměřenosti nuceného omezení vlastnického práva k domu v tzv. Nárazníkové zóně OSN.) Právo na účinné vyšetřování přichází do úvahy ve věcech ochrany vlastnictví až tehdy, kdy je zásah v dostatečné intenzitě jak z objektivního pohledu, tak v subjektivním vztahu k osobě poškozeného.
ESLP, stejně jako Ústavní soud, rovněž posuzuje možnost uplatnění právní ochrany vlastnictví napříč právním řádem, nikoli výhradně v režimu trestního práva.
10. V případě stěžovatelky tomu tak není. Nelze mít za to, že její postavení vůči vedlejšímu účastníkovi bylo nerovné či byla jinak znevýhodněná, ani nelze dospět k závěru o vyšší intenzitě nebo závažnosti zásahu. Ústavní soud proto přistoupil k omezenému posouzení ve vztahu k čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy v tom, zda orgány činné v trestním řízení neporušily práva stěžovatelky extrémním způsobem nebo nepostupovaly svévolně. Státní orgány však ve věci stěžovatelky postupovaly v souladu se zákonem i ústavním pořádkem. Dostatečně odůvodnily své závěry stran zjištěného skutkového stavu, tak stran právní kvalifikace jednání vedlejšího účastníka.
Odůvodnění netrpí vadami, které by Ústavní soud mohl vytknout ani ve vztahu k vypořádání námitek a důkazních návrhů stěžovatelky. Zejména státní zastupitelství se adekvátně vypořádala s trestní postižitelností jednání ve světle principu ultima ratio a naplnění znaků skutkových podstat těch možných trestných činů, pro které by u vedlejšího účastníka přicházelo v úvahu možné trestní stíhání. Namístě byl také poukaz orgánů činných v trestním řízení na možnou nedostatečnou opatrnost stěžovatelky při vstupu do obchodního vztahu s vedlejším účastníkem, jakkoli tím nelze zcela bagatelizovat případné nezákonné jednání. Odhlédnout nelze ani od opakované skutečnosti, že stěžovatelka má k dispozici jiné nástroje právní ochrany, jak se domoci satisfakce, zejména v oblasti občanského práva.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími ani postupem orgánů činných v trestním řízení nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu