Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 16. března 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. a V. M., zastoupených advokátkou JUDr. Z. L., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 11. 2003, sp. zn. 14 Co 660/2002, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 14 Co 660/2002, a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. 12. 2001, sp. zn. 15 C 222/96, t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností doručené Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívají, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V záhlaví citovaným rozsudkem Okresní soud v Karlových Varech zamítl žalobu stěžovatelů pro 23.913,- Kč s příslušenstvím a dále rozhodl o nákladech řízení. Proti tomuto rozhodnutí si stěžovatelé podali odvolání, o němž rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem Krajský soud v Plzni tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná (vedlejší účastnice M. K.) je povinna zaplatit žalobcům 3.747,- Kč s 16% úrokem od 9. 9. 1994 do zaplacení od tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Do částky 20.306,- Kč s 16% úrokem od 9. 9. 1994 do zaplacení byla žaloba stěžovatelů zamítnuta a dále soud rozhodl o nákladech řízení. Opravným usnesením téhož soudu ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 14 Co 660/2002 byl opraven výrok týkající se nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelé v podané ústavní stížnosti tvrdí, že oběma v záhlaví citovanými rozsudky bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na to, aby jejich věc byla projednána bez zbytečných průtahů, a jejich právo na ochranu majetku, přičemž v důsledku nesprávných a nepřesvědčivých rozhodnutí soudů, ve kterých byl měněn právní názor v rozporu s provedenými důkazy, se stěžovatelé nedomohli potřebné soudní ochrany. Jelikož se domnívají, že citovanými rozsudky bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv garantovaných čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny, navrhují, aby Ústavní soud výše citovaná rozhodnutí obecných soudů zrušil. Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Jedinou argumentací, kterou stěžovatelé uvádějí na podporu svého tvrzení o zásahu do jejich základních práv a svobod, je neprovedení jimi navrhovaného důkazu odvolacím soudem. K tomu Ústavní soud uvádí, že soudy dle Ústavy ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle § 132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") hodnotí důkazy podle své úvahy. Naopak účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 o. s. ř.). Sám Ústavní soud se ovšem může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že obecný soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé.
Ústavní soud po prostudování obou napadených rozhodnutí nezjistil, že by stěžovatelům bylo nějakým způsobem bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Je zcela zjevné, že obecné soudy jednaly v souladu se zákonnými předpisy, stěžovatelé měli možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Soud odvolací se jejich odvoláním pečlivě zabýval, vyjádřil se ke všem jejich námitkám a celkově přezkoumal řízení a rozhodnutí soudu prvního stupně. Proto nelze přisvědčit argumentaci stěžovatelů o zásahu do jejich práv zaručených čl. 38 odst. 2 Listiny. Jejich tvrzením o průtazích v řízení se již Ústavní soud nezabýval, neboť řízení v právní věci stěžovatelů již bylo pravomocně skončeno a tudíž tvrzení o průtazích v řízení není za této situace aktuální.
Ústavní soud dále neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do práva stěžovatelů garantovaných čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť ochrana tohoto práva jim byla zajištěna řádným soudním řízením, kdy výše citovaná rozhodnutí mají oporu v zákonných ustanoveních, která jsou v souladu s ústavním pořádkem.
Ústavní soud tedy neshledal v napadených rozhodnutích namítané ani jiné porušení ústavních práv. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnul.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. března 2004
JUDr. František Duchoň, v. r. předseda senátu