Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti P. S., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 6 To 288/2023-103 ze dne 28. 2. 2024, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel byl účastníkem řízení před obecnými soudy, ve kterém se za něj jeho otec I. S., domáhal zrušení trestu z rozsudku Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 1. 7. 1986 sp. zn. 6 T 179/86, který nabyl právní moci dne 20. 8. 1986, ve spojení s rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 23. 9. 1993 sp. zn. Rtv 48/92.
2. Otec stěžovatele podal návrh ve smyslu § 11 zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, který stanoví: "Soud na návrh zruší trest uložený za trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, anebo rehabilitace podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, prokáže-li se během řízení, že jednání odsouzeného bylo vedeno úmyslem oslabit či narušit anebo jinak poškodit komunistickou totalitní moc v Československu anebo k tomu vytvořit prostředky." Otec stěžovatele byl k podání návrhu aktivně legitimován ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, který se pro řízení podle zákona č. 262/2011 Sb. používá přiměřeně.
3. Okresní soud Plzeň-město po provedení důkazů dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel bojoval či kladl odpor vůči komunistickému zřízení ve smyslu zákona č. 262/2011 Sb. Proto návrh zamítl.
4. Krajský soud v Plzni poté rozhodoval o stížnosti stěžovatele. Krajský soud sice zrušil usnesení okresního soudu, učinil tak však z ryze formálních důvodů. Okresní soud totiž své rozhodnutí formuloval tak, jako by rozhodoval o návrhu stěžovatele. Přitom se však jednalo o návrh jeho otce. V tomto směru tedy krajský soud opravil rozhodnutí okresního soudu. Z hlediska dokazování splnění podmínky podle § 11 zákona č. 262/2011 Sb. se krajský soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.
5. Ve stručné ústavní stížnosti uvádí stěžovatel v zásadě jedinou námitku. Tou je, že v řízení před obecnými soudy předložil rozhodnutí slovenské Komisie Ústavu pamäti národa ze dne 7. 9. 2017 (dále jen "rozhodnutí ÚPN"), podle kterého mu bylo přiznáno postavení "účastníka protikomunistického odboja" ve smyslu slovenských právních předpisů. Podle stěžovatele je tato listina pro soud závazná. Hodnocení toho, zda někdo je účastníkem protikomunistického odboje, nenáleží podle stěžovatele soudu. Stěžovatel brojí proti tomu, že "Soud v napadeném usnesení klade otázky a vyjadřuje pochybnosti o rozhodnutí, které Ústav paměti národa vydal, (...)".
6. Dále stěžovatel rozporuje, že by rehabilitační řízení bylo omezeno na zrušení trestu bez možnosti zrušení výroku o vině, jak to uvedl krajský soud v napadeném rozhodnutí. Z toho všeho stěžovatel dovozuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.
7. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. K tomu v projednávané věci nedošlo.
8. Námitky stěžovatele byly v napadeném rozhodnutí ústavně konformně vyvráceny. Ústavní soud zdůrazňuje, že zásadně není povolán k přehodnocování dokazování obecných soudů. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle, zejména kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (např. nález sp. zn. I. ÚS 1833/18 ze dne 6. 2. 2020 a další).
9. Ve zde posuzovaném případě přitom podstata argumentace stěžovatele spočívá výhradně v tom, že nesouhlasí se skutkovými závěry obecných soudů ohledně toho, že jeho situace nespadá pod důvod rehabilitace ve smyslu § 11 zákona č. 262/2011 Sb. Již z tohoto shrnutí vyplývá, že námitky stěžovatele nedosahují ústavní roviny.
10. Již krajský soud stěžovateli vysvětlil, že rozhodnutí ÚPN není pro soud závazné. Soud se řídí zásadou volného hodnocení důkazů. Pokud by soudy neměly diskreci ohledně svých vlastních skutkových závěrů a musely povinně vycházet z rozhodnutí různých orgánů (dokonce orgánů cizích států), jejich role by se stala zcela absurdně formální. Bylo na obecných soudech, aby zhodnotily splnění podmínek podle § 11 zákona č. 262/2011 Sb. Soudy tak učinily a k navrhovaným důkazům včetně rozhodnutí ÚPN přihlédly. Krajský soud v bodě 7 odůvodnění velmi pečlivě vysvětlil, proč stěžovatel nesplňuje zákonné podmínky rehabilitace navzdory rozhodnutí ÚPN. Z hlediska ústavněprávního proto není napadenému rozhodnutí co vytknout.
11. Taktéž okresní soud v bodě 14 poukázal na to, že rozhodnutí ÚPN je fakticky postaveno právě jen na odsouzení stěžovatele přezkoumávanými rozsudky. Rozhodnutí ÚPN však neobsahuje žádnou konkrétní informaci, která by měla vést k naplnění podmínky rehabilitace, kterou stěžovatel navrhoval. S tímto závěrem Ústavní soud souhlasí.
12. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí ÚPN je závazné podle čl. 4 česko-slovenské smlouvy o právní pomoci č. 219/1993 Sb., dle jehož prvního odstavce "listiny, které byly vydány nebo ověřeny jednou smluvní stranou a které jsou opatřeny otiskem úředního razítka a podpisem oprávněné úřední osoby, jsou platné a účinné na území druhé smluvní strany bez dalšího ověření. Totéž platí i pro opisy a překlady listin, které byly ověřeny". Stěžovatel však pomíjí to, co mu již zcela srozumitelně vysvětlil krajský soud, totiž, že platnost a účinnost určité listiny ještě neznamená, že z ní soud je povinen bez dalšího vycházet, pokud při dokazování dospěje k jinému názoru, než který se z dané listiny podává.
Soud je vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, nikoli listinou, která je zákonem a mezinárodní smlouvou upravena. Listina je vždy "pouhým" důkazem a tak jej také soudy vyhodnotily. Navíc, v tomto případě ani nejde o to, že by soud v řízení postupoval "v rozporu" s rozhodnutím ÚPN, ale pouze dospěl k závěru, že z provedených důkazů neplyne nic, co by svědčilo o splnění podmínek podle § 11 zákona č. 262/2001 Sb.
13. Pokud jde o bod 9, ve kterém krajský soud uvedl, že rehabilitační řízení je omezeno na zrušení trestu a nelze rušit výrok o vině, Ústavní soud skutečně, jak uvádí stěžovatel, v nálezu sp. zn. II. ÚS 187/2000 dospěl k závěru, že pojem "trestu" nelze vykládat restriktivně, a že není možné ponechat bez povšimnutí výroky o vině. Byť se citovaný nález Ústavního soudu týkal výkladu pojmu "trest" ve smyslu § 6 zákona č. 198/1993 Sb., a nikoli zde aplikovaného zákona č. 262/2001 Sb., bylo by možné tyto závěry z citovaného nálezu vztáhnout právě i na rehabilitaci trestu podle § 11 zákona č. 262/2001 Sb. Avšak stěžovatel pomíjí, že tato zmínka krajského soudu nebyla pro posouzení věci vůbec rozhodná.
Návrh stěžovatele nebyl zamítnut proto, že by obecné soudy odmítly zrušit výrok o vině. K této fázi posuzování věci se obecné soudy logicky ani nedostaly, jelikož neshledaly splnění podmínek pro rehabilitaci podle § 11 zákona č. 262/2001 Sb. Učinily tak navíc, jak bylo výše uvedeno, zcela ústavně konformně. Potenciální nesprávná zmínka krajského soudu o možnosti zrušit pouze výrok o trestu proto nic nemění na ústavnosti napadeného rozhodnutí.
14. Žádnou souvislost pak již pro posouzení ústavní stížnosti nemá osvědčení Ministerstva obrany ČR ze dne 9. 2. 2022, kterým byl otec stěžovatele (a nikoli stěžovatel) uznán za účastníka odboje a odporu proti komunismu ve smyslu § 6 odst. 3 zákona č. 262/2011 Sb. Toto osvědčení se stěžovatele nijak netýká a k posouzení jeho ústavní stížnosti proto není relevantní.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Jan Wintr předseda senátu