Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Františka Smetky, zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 3197/2017-250 ze dne 28. listopadu 2017 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 58 Co 237/2015-228 ze dne 27. února 2017, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně jako účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení BRADDOCK FINANCE & CAPITAL LTD., se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, Londýn, Harley Street, 29 SUITE B, reg. číslo 04575632, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Okresní soud v Uherském Hradišti zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce, Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně toto rozhodnutí výše uvedeným usnesením potvrdil. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Dospěl totiž k závěru, že rozhodné právní otázky již byly v jeho rozhodovací činnosti vyřešeny, není důvod se od toho řešení odchýlit a neodchýlil se od nich ani krajský soud. Ve věci stěžovatele jako povinného by dle soudu mohla exekvovaná pohledávka zaniknout, pokud by stěžovatel učinil právní jednání směřující k započtení proti původnímu věřiteli. V době tohoto úkonu však původní věřitel již neexistoval. Za takového stavu pak nemohla být úspěšná námitka započtení směřující proti oprávněnému z exekuce, který byl postupníkem této pohledávky.
2. Proti rozhodnutí Nejvyššího a krajského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Porušení tohoto práva stěžovatel spatřoval v tom, že Nejvyšší soud nedostatečně odůvodnil závěr o tom, že ve věci nedošlo ke zneužití práva postoupením pohledávky. Šlo přitom o pohledávku na zaplacení směnečné sumy cca 100 000 Kč proti pohledávce stěžovatele a jeho manželky na zaplacení nákladů řízení z téhož soudního sporu na zaplacení cca 800 000 Kč. Stěžovatel přitom nebyl nečinný, svou pohledávku exekučně vymáhal, avšak neúspěšně pro zánik postupitele. V rozporu s dobrými mravy bylo naopak jednání postupitele a postupníka, neboť šlo o osoby personálně spřízněné, které si postoupily pohledávku výrazně nižší, aniž by postupitel čehokoliv zaplatil na pohledávku stěžovatele a jeho manželky.
3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
4. Podstatou ústavní stížnost je především polemika s rozhodnutím Nejvyššího soudu o tom, zda je jeho odůvodnění dostatečné z hlediska závěru o nepřípustnosti dovolání pro absenci odchylky odvolacího soudu od rozhodovací činnosti soudu dovolacího, a zda byl postup vedlejšího účastníka řízení v rozporu s dobrými mravy.
5. Dovolání, které může Nejvyšší soud odmítnout podle § 237 občanského soudního řádu ve znění od 1. 1. 2013, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí [např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 či
I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016].
6. V této souvislosti je třeba uvést, že Ústavní soud již rozhodoval o ústavní stížnosti manželky stěžovatele (jeho solidární spoludlužnice) v této věci, kterou usnesením sp. zn. II. ÚS 1753/17 ze dne 19. 9. 2017 odmítl. V něm dospěl k závěru, na nějž lze i v této věci odkázat, neboť Ústavní soud neshledal důvod se od něj odchylovat (stěžovatel ani žádný neuvedl): dovolací soud se při posouzení dovolání držel své konstantní judikatury v dané oblasti. Rozlišování pojmů projev vůle směřující k započtení a námitka započtení ze strany dovolacího soudu není přepjatě formalistickým; Nejvyšší soud se při výkladu těchto pojmů nedopustil žádného excesu ze standardního výkladu daných pojmů.
7. Namítal-li stěžovatel stručnost napadeného usnesení, lze odkázat na výslovný požadavek stručného odůvodnění v § 243f odst. 3 občanského soudního řádu. K tomu Ústavní soud již dříve uvedl, že i odmítnutí dovolání musí být odůvodněno tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům (cit. nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 a tam citovaná judikatura). Tomuto požadavku napadené rozhodnutí zjevně dostojí, neboť jsou z něj rozhodovací důvody patrné a dostatečně vztažené k věci stěžovatele.
8. Využije-li stěžovatel bezvadně dovolání, které Nejvyšší soud odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, je možné ústavní stížností napadnout samostatně rozhodnutí odvolacího soudu (z toho důvodu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stanoví pro tuto procesní situaci zvláštní běh lhůty), které podléhá běžnému ústavněprávnímu přezkumu (právě proto, že nejde o rozhodnutí založené na uvážení).
9. To stěžovatel v posuzované věci učinil, vůči závěru napadeného rozhodnutí krajského soudu však předložil pouze tvrzení o nesprávném posouzení dobrých mravů. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel měl více než rok, po který věděl, že existují vzájemné pohledávky mezi ním a postupitelem - pokud v této době svá práva nechránil, zánik postupitele a tím i pohledávky stěžovatele jde k jeho tíži. Takový závěr krajského soudu je ústavně akceptovatelný. Oproti tomu tvrzení stěžovatele o nemravnosti jednání postupitele, který převedl svou pohledávku, aniž by před tím zaplatil svůj dluh, žádné konkrétní a zásadní otázky dobrých mravů nepřináší.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu