Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové, o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Tomášem Ourodou, advokátem, sídlem Písecká 1967/5, Praha 3 - Vinohrady, proti vyrozumění státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze č. j. 1 VZN 1507/2024-13 ze dne 15. ledna 2024 a vyrozumění státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 2 KZN 258/2023-33 ze dne 1. listopadu 2023, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1, čl. 9, čl. 10 odst. 1, čl. 13, 36 a 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 5, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci č. j. 2 T 9/2020-443 ze dne 29. března 2022 zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci, jež byla podána pro přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 2 trestního zákoníku. Uvedené trestní stíhání se vedlo na základě trestního oznámení O. G. (dále jen "oznamovatel"). Stěžovatel následně podal trestní oznámení na oznamovatele, v němž žádal o prošetření, zda se oznamovatel nemohl dopustit křivého obvinění, popř. jiného trestného činu. Vyrozuměním státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci (dále jen "okresní státní zastupitelství") č. j. ZN 114/2023-7 ze dne 21. července 2023 byl stěžovatel informován, že nelze dospět k podezření, že by se oznamovatel mohl dopustit trestného činu, a proto se stěžovatelovým podáním již orgány činné v trestním řízení nebudou dále zabývat.
3. Stěžovatel poté učinil podání ke Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci (dále jen "krajské státní zastupitelství"), které je vyhodnotilo jako žádost o přezkoumání podání podle § 16a odst. 7 zákona o státním zastupitelství. Napadeným vyrozuměním státní zástupkyně krajského státního zastupitelství bylo stěžovateli sděleno, že v postupu státního zástupce okresního státního zastupitelství nebyly zjištěny vady, s výjimkou toho, že došlo k překročení dvouměsíční lhůty pro vyřízení stěžovatelova podání, která vyplývá z § 16a odst. 6 zákona o státním zastupitelství.
4. Stěžovatel následně učinil podání k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství"), které bylo vyhodnoceno mj. jako podnět k výkonu dohledu nad činností krajského státního zastupitelství. Napadeným vyrozuměním státní zástupkyně vrchního státního zastupitelství byl stěžovatel informován, že nebyly shledány důvody k přezkumu postupu krajského státního zastupitelství.
5. Stěžovatel tvrdí, že státní zástupce okresního státního zastupitelství ve vyrozumění učil vícero účelových konstatování a nelogických argumentů. V rámci okresního a krajského státního zastupitelství podle něj panují klientelistické vazby, které konkretizuje. Namítá, že mu orgány činné v trestním řízení odmítly dát jakoukoli podporu týkající se jeho trestního oznámení, takže neměl k dispozici účinný prostředek nápravy. Poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu vztahující se k právu poškozeného na účinné vyšetřování.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud konstantně v judikatuře uvádí, že právo na účinné vyšetřování, jehož se stěžovatel dovolává, nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale pouze o těch nejzávažnějších, které jsou svými dopady srovnatelné se zásahem do práva na život, jakým může být např. trestný čin obchodování s lidmi [srov. zejména nález sp. zn. III. ÚS 2012/18 ze dne 3. září 2019 (N 153/96 SbNU 14) a judikaturu zde citovanou; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
Pojetí práva poškozeného na účinné vyšetřování vychází z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, který jej dovozuje toliko ve vztahu k tzv. tvrdému jádru lidských práv. Tato práva jsou zakotvena především v čl. 2 až 4 Úmluvy a patří mezi ně právo na život, právo nebýt mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a konečně zákaz otroctví, nevolnictví či nucených prací. Právo na účinné vyšetřování se tak váže k nejzávažnějším typům trestné činnosti směřujícím proti člověku a jeho integritě (srov. též např. nález sp. zn. IV.
ÚS 1559/20 ze dne 10. listopadu 2020).
8. V posuzované věci stěžovatel tvrdí, že mohl být poškozen trestným činem křivého obvinění, který jej zasáhl v oblasti jeho osobní sféry a soukromého života, když sám čelil trestnímu stíhání. Z novější judikatury Ústavního soudu vyplývá, že již z tohoto důvodu je (s ohledem na shora uvedená východiska) aplikace práva na účinné vyšetřování vyloučena (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1358/20 ze dne 2. února 2021 či sp. zn. II. ÚS 1616/20 ze dne 30. června 2020).
9. Vedle toho Ústavní soud připomíná, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká prostředků a nikoli výsledku, toto právo netvoří součást práva na spravedlivý (řádný) proces. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá spíše povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby (srov. zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. srpna 2014 (N 152/74 SbNU 301) a sp. zn. III. ÚS 2012/18 ze dne 3. září 2019 (N 153/96 SbNU 14), jakož i usnesení sp. zn. I. ÚS 4065/14 ze dne 14. dubna 2015 nebo sp. zn. I. ÚS 789/22 ze dne 26. dubna 2022].
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud pouze stručně konstatuje, že z napadených vyrozumění jsou dostatečně srozumitelné důvody, pro které státní zastupitelství nezahajovalo na základě stěžovatelova trestního oznámení trestní řízení. Na rozdíl od stěžovatele Ústavní soud neidentifikoval v napadených vyrozuměních (či ve vyrozumění státního zástupce okresního státního zastupitelství) žádné nelogické prvky. Ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti nespecifikoval žádné konkrétní důkazy či postupy, které by orgány činné v trestním řízení opomenuly při zvažování jeho trestního oznámení. Stěžovatelovo tvrzení o klientelistických vazbách okresního státního zastupitelství a krajského státního zastupitelství Ústavní soud hodnotí jako ryze spekulativní a nepodložené. Jeho námitku, že neměl k dispozici účinný prostředek nápravy, pak hodnotí jako zjevně neopodstatněnou, neboť se jeho podnětem řádně zabývaly hned tři stupně soustavy státního zastupitelství.
11. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. dubna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu