Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. V. D., CSc., a D. D., zast. JUDr. Stanislavem Blažkem, advokátem, sídlem Moskevská 24a, Havířov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29.10.2008, sp.zn. Ncp 1265/2008, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující: Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 38 Listiny:
1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Přípisem ze dne 15.9.2008 sdělil okresní soud stěžovatelům, resp. jejich právnímu zástupci, (ve věci vedené pod sp.zn. 115 C 129/2008), že má zato, že věc podle § 9 odst. 3 písm. u) obč. soudního řádu náleží do věcné příslušnosti krajského soudu, proto bude předložena vrchnímu soudu k rozhodnutí, který soud je k projednání a rozhodnutí věci příslušný. Vrchní soud napadeným usnesením rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný okresní soud dle ustanovení § 9 odst. 1 obč. soudního řádu a podle § 169 odst. 2 obč. soudního řádu upustil od odůvodnění.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by jí bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelů domáhat se soudní ochrany, jestliže došlo k jejich přehlasování v tzv. důležité záležitosti (srov. § 11 odst. 8 věta druhá zák. č. 72/1994 Sb., ve znění účinném do 30.6.2000, které se použije v daném případě, protože nevzniklo společenství vlastníků s právní subjektivitou).
Ohledně práva na zákonného soudce vycházejícího z čl. 38 odst. 1 Listiny Ústavní soud opakovně vyjádřil názor, že toto základní právo obsahuje i zákonné vymezení věcné, funkční a místní příslušnosti soudu. Nicméně institut zákonného soudce (odnětí zákonnému soudci) je třeba vnímat v kontextu věty druhé citovaného článku. V posuzované věci je třeba akcentovat okolnost, že pokud měli stěžovatelé pochybnost o věcné příslušnosti soudu, mohli námitku věcné nepříslušnosti sami vznést již v řízení před obecným soudem; stěžovatelé tak neučinili, naopak, sami žalobu podali u okresního soudu a námitku vznesli až poté, kdy o věcné příslušnosti bylo rozhodnuto vrchním soudem, a to v souladu s jejich původním názorem vyjádřeným tím, že žalobu adresovali okresnímu soudu. Za dané situace považuje proto Ústavní soud námitky proti napadenému usnesení za kontraproduktivní, které, kromě jiného, též oddalují vyřízení sporu.
K meritu věci Ústavní soud stručně připomíná, že věcná příslušnost krajského soudu ve věcech jednání shromáždění společenství vlastníků jednotek a sporů z toho vzniklých, byla založena zákonem č. 216/2005 Sb., tj. v souvislosti se změnami ve vedení obchodního rejstříku. Proto by se vymezená věcná příslušnost podle současné dikce § 9 odst. 3 písm. u) obč. soudního řádu měla týkat pouze takových případů, ve kterých vystupuje společenství vlastníků jednotek jako právnická osoba. Z tohoto důvodu se Ústavní soud ztotožňuje s právním závěrem vrchního soudu, byť neodůvodněným, že v dané věci je příslušný podle § 9 odst. 1 obč. soudního řádu okresní soud.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2009
František Duchoň předseda senátu