Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaroslava Valihracha, právně zastoupeného Mgr. Ing. Daliborem Jandurou, advokátem, sídlem Dlouhá 103, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. ledna 2025 č. j. 9 As 194/2024-62 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. srpna 2024 č. j. 30 A 22/2024-90, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a 1/ Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, sídlem Pivovarské náměstí 1245/2, Hradec Králové, 2/ CETIN, a. s., sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9, 3/ LONTECH - surface treatment, s. r. o., sídlem Býšť 34 a 4/ Statutárního města Hradec Králové, sídlem Československé armády 408/51, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Prostřednictvím návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozsudků, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozsudků a ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Magistrát města Hradec Králové (dále jen "stavební úřad") rozhodnutím ze dne 20. 3. 2023 č. j. MMHK/101813/2023 ST1/Řič, schválil dle § 94p odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném do dne 31. 12. 2023, stavební záměr označený jako "Přístavba, nástavba a stavební úpravy rodinného domu, domek na nářadí, venkovní domovní rozvod dešťové kanalizace, akumulační jímky, fotovoltaická elektrárna, zpevněné plochy, oplocení Hradec Králové, Pražské Předměstí č. p. X1, A." (dále jen "stavební záměr") na pozemku st. p. X2, parc. č. X3, X4 a X5, v katastrálním území Pražské Předměstí. Dané rozhodnutí stavební úřad vydal na základě žádosti o vydání společného povolení ze dne 18. 1. 2021, kterou podala vedlejší účastnice 3. (dále jen "stavebník")
3. Stěžovatel jako vlastník sousedního pozemku podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které odvolací orgán zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Stěžovatel podal žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), jenž ji zamítl rozsudkem uvedeným v záhlaví. Neshledal důvodnými soukromoprávní námitky týkající se zastínění stěžovatelovy fotovoltaické elektrárny a zhoršení kvality prostředí kvůli zvýšení počtu oken a balkonů na stavebním záměru. Tyto skutečnosti lze podřadit pod imise ve smyslu § 1013 odst. 1 občanského zákoníku. V projednávané věci správní orgány zohlednily jak veřejnoprávní regulaci, tak soukromoprávní aspekt uplatněných námitek. Rozhodnutím o povolení výjimky byla udělena výjimka z § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 501/2006 Sb."), podle kterého musí být odstup staveb roven alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn. Tato žaloba byla usnesením krajského soudu dne 30. 3. 2023 č. j. 30 A 81/2022-54 odmítnuta.
4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podřazených pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V ní uvedl, že nesouhlasí s celkovým způsobem právního hodnocení krajského soudu, které nerespektuje jím citovanou judikaturu, přesahuje přijatelnou míru výkladové úvahy a pomíjí jazykově i teleologicky přijatelnou povahu výjimečných postupů při povolování staveb. Krajský soud podle stěžovatele sice reagoval na žalobou vymezený okruh otázek, nicméně tak učinil nepřehledným způsobem na hranici přezkoumatelnosti. Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle § 110 odst. 1 s. ř. s.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, soudní ochranu a vlastnictví. Nesouhlasí s výkladem výjimky podle § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. soudy a předtím správními orgány. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho věc má ústavní přesah. Podle stěžovatele výjimka nemůže být udělena v banální situaci, kdy se nabízí nekonfliktní řešení, a jediným důvodem pro její udělení je, že stavebník takto koncipoval svou žádost, resp. vytvořil svůj konkrétní projekt.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Oproti tomu vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. Takové vady však v nyní projednávané věci neshledal.
9. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku stěžovateli ústavně konformním způsobem vysvětlil, že výjimku podle § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. mohou správní orgány udělit pouze v případě, kdy jsou pro ni splněny podmínky uvedené v tomto ustanovení. Jelikož v dané věci tyto podmínky splněny byly, správní orgány při užití správního uvážení dospěly k závěru, že výjimku z odstupových vzdáleností je možné povolit. Správní orgány přitom vysvětlily, proč nebylo možné po stavebníkovi požadovat, aby svůj stavební záměr umístil jiným způsobem.
K zásahu do práv stěžovatele jako vlastníka sousedního pozemku při povolení výjimky podle ustálené judikatury nesmí dojít v nepřiměřeném rozsahu. V projednávané věci správní orgány ani krajský soud neshledaly, že by zásah do stěžovatelových práv měl být nepřiměřený. Skutečnost, že by plánovaný záměr bylo teoreticky možné řešit rozšířením stavby, nikoliv jejím zvětšením, není pro danou věc podstatná, jelikož pro získání výjimky není třeba, aby stavbu nebylo možné umístit jiným způsobem než tím, pro který je výjimka požadována.
10. Výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jak to činí správní soudy a fungoval jako další přezkumná instituce.
11. Po posouzení ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, potažmo krajského soudu, vedenou v rovině práva podústavního. Ústavní soud v napadených rozhodnutích nenalezl vady mající za následek zásah či porušení některého z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu