Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Aloise Pavlovského, zastoupeného Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou se sídlem Brno, Lipová 727/5a, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. 12 Co 638/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu.
2. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. 12 Co 638/2010 bylo změněno usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 10. 3. 2010 č. j. 10 EXE 1012/2010-22, a to tak, že byl zamítnut návrh oprávněného (stěžovatele) na nařízení exekuce vyklizením povinné Magdaleny Vlachové z bytu sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházejícího se ve třetím patře domu X. (vykonatelným titulem byl rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 5. 1997 č. j. 7 C 624/96-40, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 5. 1998 sp. zn. 19 Co 466/97, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu). Odvolací exekuční soud po provedeném dokazování uzavřel, že stěžovatelem zajištěný náhradní byt (umístěný v prvním patře domu X.) nelze pro účely vyklizení považovat za způsobilou bytovou náhradu, neboť bydlení v něm je výraznou měrou narušováno provozem bistra, zejména tedy hlukem a kouřem.
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto ani není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy soudy svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníků řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod však dosahuje jen taková interpretace obecného soudu, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti [viz např. nález ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99
(N 33/17 SbNU 235)].
5. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jimi provedeným hodnocením sám neztotožňoval [k tomu viz nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41)]. Zásah do činnosti obecného soudu na základě uplatněných námitek stěžovatele by v dané věci znamenal nepřípustnou ingerence do hodnocení důkazů krajským soudem, při němž nedošlo k excesivnímu vybočení z rámce ústavnosti.
6. K argumentaci stěžovatele o porušení principu dvouinstančnosti řízení Ústavní soud uvádí následující. Podle § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. V intencích § 254 odst. 7 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění (dále jen "o. s. ř."), bylo možno v rámci rozhodování o odvolání podaném proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), přistoupit ke zrušení usnesení soudu prvního stupně jen pro důvody vymezené v § 219a odst. 1 o.
s. ř. Zrušení rozhodnutí první exekuční instance odvolacím soudem tedy zákon neukládal pro případ, bylo-li ke zjištění skutkového stavu věci třeba provést další účastníky navržené důkazy, a to ani tehdy, pokud mělo být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a ke skutečnosti, jež měla být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování (§ 219a odst. 2 ve spojení s § 213 odst. 4 o. s. ř.). Odvolací soud proto nepochybil, jestliže usnesení soudu prvního stupně nezrušil a nevrátil mu věc k dalšímu řízení, a namísto toho sám provedl relevantní rozsáhlé dokazování v relaci k přiměřenosti bytové náhrady, která má být při vyklizení předmětného bytu povinné poskytnuta.
7. Ústavní soud konstatuje, že postup obecného soudu byl v daném případě ústavně konformní. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci a s hodnocením důkazů nemůže bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení jím vypočtených základních práv a svobod. Protože Ústavní soud jejich porušení neshledal, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že jej jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2014
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu