Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Roberta Bělovského, b) Ing. Michala Beneše, c) Bc. Jany Benešové, obchodní korporace d) BEOWULF, s. r. o., e) Ing. Romana Cejnara, 2, f) Martiny Cejnarové, g) Pavla Dudka, obchodní korporace h) FATU Consulting s. r. o., i) Oldřicha Fíla, j) Lenky Flašarové, k) RNDr. Daniely Jaruškové, CSc., l) Jana Kašpara, m) Ing. Michala Křapy, n) Simony Marešové, o) Mgr.
Bc. Lenky Novákové, p) Dity Nymburské, q) Heleny Pospíšilové, r) Ing. Zuzany Prokopcové, s) Ing. Pavla Schlitterováé, t) Soni Schlitterové, u) Lenky Sladové, v) Michaely Soukupové, w) Františka Šilara, x) Evy Šilarové, y) Martina Taimra, z) Dany Taimrové, aa) Hany Tarabové, ab) Kateřiny Ulrichové a ac) Základní školy s rozšířenou výukou jazyků Magie Hill s. r. o., sídlem Mánesova 2630/3b, Říčany, zastoupených Mgr. Radkou Seidlovou, advokátkou sídlem Krčská 981/50, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j.
25 Co 379/2023-913 ze dne 8. 1. 2024, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a dále 1) Zity Adamové, 2) Andrey Alves De Carvalho, 3) Daniela Bagara, 4) Ing. Miloše Becka, 5) Pavla Bláhy, 6) Jana Capa, DiS., BBA, 7) Filipa Čermáka, 8) Mgr. Kamila Čermáka, 9) Thanga Chiena Doana, 10) Lany Thi Nguyen, 11) Olgy Dražďákové, 12) Ing. Ľubomíra Fehéra, MBA, 13) MgA. Lucie Ferlikové, 14) Mgr. et Mgr. Martiny Fialové, LL.M., 15) MDDr. Martiny Hachové, 16) Lenky Hlaváčkové Schubertové, 17) Zdeňka Hoštičky, 18) Martiny Hoštičkové, 19) Olgy Hruškové, 20) Mgr.
Lukáše Konráda, 21) Mgr. Terezy Konrádové, 22) Ilony Krautsové, 23) Ing. Pavla Krejcara, 24) MUDr. Ladislava Kuchaře, 25) Ing. Hany Kuchařové, 26) Ladislavy Landsmanové, 27) Mgr. Lukáše Macháčka, 28) MDDr. Vojtěcha Maštálky, 29) Jany Maštálkové Javorské, 30) MUDr. Gabriela Mikuse, 31) Mgr. Danici Mikusové, 32) Ing. Jany Nevosadové, 33) Marka Pousteckého, 34) Vladimíra Procházky, 35) Věry Procházkové, 36) Bc. Jany Procházkové, 37) Miroslavy Radačovské, 38) Pavla Richtera, 39) Mgr. Karoliny Richterové, 40) Markéty Schleuter, 41) Petry Schmiederové, 42) Ing.
Jana Shejbala, 43) Mgr. Zdeňka Stejskala, 44) Blanky Stejskalové, 45) Jiřího Stolína, 46) Evy Stolínové, 47) Martina Štěpánka, 48) Lenky Tvrdíkové, 49) Dity Vosmanské, 50) Zdeňka Výborného, 51) Martina Wilsdorfa 52) Jana Závišky a 53) Taťány Zemanové, zastoupených Mgr. Kateřinou Velkovou, advokátkou sídlem Ovčí hájek 2347/54, Praha 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé se u Obvodního soudu pro Prahu 2 ("nalézací soud") domáhali proti vedlejším účastníkům zrušení služebnosti spočívající v povinnosti strpět čerpací zařízení pro stahování spodních vod. Nalézací soud žalobu rozsudkem č. j. 20 C 21/2020-886 ze dne 16. 10. 2023 zamítl a uložil stěžovatelům povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení ve výši 1 177 209 Kč. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil rozsudek nalézacího soudu v nákladovém výroku a uložil stěžovatelům povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení ve výši 51 667 Kč.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelé jako osoby oprávněné a zastoupené advokátkou domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že jím bylo porušeno jejich právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti rekapitulují, že se bez zavinění ocitli v situaci, kdy vedlejší účastníci odmítli zrušit služebnost, která již není pro stěžovatele objektivně realizovatelná z důvodu trvalé změny poměrů; ekonomicky je přitom pro vedlejší účastníky výhodná. Soudy při stanovení náhrady nákladů řízení nepřihlédly k tomu, kdo v dané situaci zneužívá práva a kdo z komplikovanosti věci profituje. Nepřihlédly ani ke skutečnosti, že řízení o zrušení služebnosti zpravidla zahajuje povinný, a nikoli oprávněný.
Předmětem řízení nebylo porušení právní povinnosti, nýbrž snaha o narovnání historického stavu, který již pominul. Nalézací soud se otázkou postavení účastníků a jejich aktivní a pasivní věcnou legitimací zabýval až po třech letech od zahájení soudního řízení. Vedlejší účastníci byli zastoupeni jedním právním zástupcem, neboť zájmy všech zúčastněných osob jsou z podstaty věci totožné. Bylo proto podle stěžovatelů namístě aplikovat výjimku podle § 150 o. s. ř. Odvolací soud se s námitkami stěžovatelů nevypořádal a prohloubil nejistotu v otázce placení nákladů řízení, neboť nevyřešil otázku solidarity dlužníků.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne rezervovaný postoj Ústavního soudu k přezkumu náhradově nákladových výroků [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2578/18 ze dne 21. 5. 2019 (N 89/94 SbNU 153)], čehož si jsou stěžovatelé ostatně vědomi.
6. Již tak omezená šíře přezkumu se ještě umenšuje tam, kde podstata porušení ústavně zaručených základních práv či svobod je spatřována v (ne)uplatnění některého z mimořádných institutů, jakým je například moderační nákladové právo soudu podle § 150 o. s. ř. (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2306/20 ze dne 2. 3. 2021; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). V takových případech musí být intenzita zásahu mimořádně vysoká, např. musí jít o zjevně netolerovatelný případ svévole či libovůle [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145)], zejména postupují-li soudy tak, že své závěry nezdůvodní vůbec či je zdůvodní nedostatečně (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1895/22 ze dne 6. 9. 2022) - o takovou situaci však v nyní posuzované věci nejde.
7. Odvolací soud v napadeném usnesení srozumitelně vyložil, že v dané věci důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. nejsou; mimo jiné zdůraznil, že postup podle citovaného ustanovení mohou odůvodnit pouze specifické okolnosti konkrétního případu, nikoliv typová situace jako nyní. Bylo na stěžovatelích, aby zvážili svou aktivní věcnou legitimaci i pasivní věcnou legitimaci vedlejších účastníků (viz zejm. bod 14 napadeného usnesení). K tomu lze doplnit, že velké množství osob na každé straně sporu, mající za následek vysokou výši náhrady nákladů, bez dalšího použití § 150 o. s. ř. neodůvodňuje. Neopodstatněná je argumentace stěžovatelů, že předmětem sporu je narovnání historického stavu, nikoliv porušení právní povinnosti, neboť ta vychází z merita sporu, v němž nebyli úspěšní (byť pro nedostatek věcné legitimace).
8. Na uvedeném nic nemění stěžovateli odkazovaná rozhodnutí, která spíše podporují napadené usnesení. Stěžovatelé citují především obecná východiska, podle nichž je rozhodování o náhradě nákladů řízení a uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř. na obecných soudech, a to s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci. K ostatním rozhodnutím lze konkrétně uvést následující:
9. Podstatou nálezu sp. zn. IV. ÚS 529/16 ze dne 17. 5. 2016 (N 89/81 SbNU 471) je, aby obecné soudy poučovaly účastníky o zvažované aplikaci moderačního práva a vytvořily pro ně procesní prostor, aby se k ní mohli vyjádřit; vedle toho Ústavní soud vytkl obecnému soudu, že dostatečně neodůvodnil, proč namísto odměny za zastupování 15 stěžovatelů jim byla přiznána odměna ve výši odpovídající za zastupování stěžovatele jediného. Nepřípadný je také odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 302/2014 ze dne 24.
4. 2014, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v případě plurality žalobců se počítá tarifní hodnota u každého žalobce zvlášť, nikoliv jako součet tarifních hodnot podle § 12 odst. 3 advokátního tarifu (který se použije právě v případě nerozlučného společenství). Nepřiléhavý je konečně analogický odkaz na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 ze dne 13. 9. 2023 (302/2023 Sb.), neboť žaloba na zrušení služebnosti podle § 1299 odst. 2 občanského zákoníku nemá povahu iudicii duplicis.
10. Nevyplývá-li z napadeného usnesení, zda jsou stěžovatelé povinni k náhradě nákladů nalézacího a odvolacího řízení společně a nerozdílně, pak o ústavněprávní vadu nejde. Z napadeného usnesení i předcházejícího rozsudku nalézacího soudu plyne, že stěžovatelé jsou jako oprávnění ze služebnosti nerozlučnými společníky ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř., kteří platí náklady společně a nerozdílně ze zákona (§ 140 odst. 1, věta třetí, o. s. ř.). Je tedy jasné, jakým způsobem jsou stěžovatelé k náhradě nákladů řízení zavázáni.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu