Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové, o ústavní stížnosti stěžovatele D. D., t. č. Věznice Brno, zastoupeného JUDr. Petrem Matějkou, advokátem, sídlem Lidická 1005/23b, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 1030/2023-771 ze dne 15. listopadu 2023, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 107/2022 ze dne 20. února 2023 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 62 T 6/2021-575 ze dne 2. listopadu 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") č. j. 62 T 5/2019-4618 ze dne 29. ledna 2020 zproštěn obžaloby podané na něj pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") sp. zn. 3 To 21/2020 ze dne 30. září 2020 byl uvedený rozsudek krajského soudu zrušen v celém rozsahu a věc byla soudu prvního stupně vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Věc vedená proti stěžovateli byla následně vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání a stěžovatel byl napadeným rozsudkem krajského soudu uznán vinným ze spáchání uvedeného zvlášť závažného zločinu. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích, družstvech či jiných obdobných společnostech na dobu pěti let. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že jako předseda představenstva a jediný akcionář obchodní společnosti X (dále jen "společnost X") ve spolupráci s dalšími (samostatně stíhanými) osobami a se záměrem snížit daňovou povinnost společnosti X podával vědomě nepravdivá daňová přiznání k dani z přidané hodnoty. Nepravdivost těchto daňových přiznání se přitom odvíjela od fiktivních faktur vědomě zaúčtovaných do účetnictví společnosti X za údajné dodávky výrobků, materiálů a prací od obchodních společností EVODINA CZ s. r. o. (dále jen "společnost EVODINA") a Calvinia s. r. o. (dále jen "společnost Calvinia"), které ve skutečnosti již od roku 2015 nevyvíjely žádnou obchodní činnost. Stěžovatel (společně s dalšími samostatně stíhanými osobami) měl takto dosáhnout jménem společnosti X neoprávněného snížení daňové povinnosti v částce 13 985 933,50 Kč, a to ke škodě České republiky.
3. Proti napadenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které vrchní soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel namítá, že v řízení nebyly provedeny jím navrhované důkazy, které považuje za zásadní pro posouzení věci. Považuje je za tzv. opomenuté důkazy. Některé jím navrhované důkazy sice formálně provedeny byly, avšak obecné soudy je v odůvodnění napadených rozhodnutí vůbec nehodnotily. Důkazy konkretizuje a dodává, že měly vyvracet fiktivnost plnění ze strany společností EVODINA a Calvinia. Popisuje některá taková plnění (např. dodávku křemíku či náhradních dílů).
6. Podle stěžovatele krajský soud před vydáním prvního (zprošťujícího) rozsudku zamítl jeho důkazní návrhy směřující k prokázání toho, že společnosti EVODINA a Calvinia v předmětném období reálně vykonávaly činnost, a nebyly tedy nečinné, jak tvrdila obžaloba. Připomíná, že vrchní soud v kasačním usnesení sp. zn. 3 To 21/2020 ze dne 30. září 2020 uložil krajskému soudu, aby se zabýval listinami, které stěžovatel předložil, a tvrdí, že krajský soud v následném hlavním líčení tuto instrukci nedodržel, jeho důkazní návrhy zamítl a listinami se nezabýval. Odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu považuje za obecné, paušální a lakonické. Krajský soud podle něj nevysvětlil důvody, které jej vedly ke změně názoru v otázce stěžovatelovy viny ze spáchání stíhaného skutku. Za neodůvodněnou označuje úvahu krajského soudu popsanou v bodě 56 napadeného rozsudku o nerealizování deklarovaných obchodů a fiktivnosti předkládaných dokladů.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
9. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud může do tohoto procesu vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak obecný soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést [viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 ze dne 13. března 1999 (N 42/13 SbNU 305), sp. zn. I. ÚS 362/96 ze dne 20. května 1997 (N 60/8 SbNU 107)]. Porušení pravidel spravedlivého procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. května 1996 (N 40/5 SbNU 331) či sp. zn. I. ÚS 459/2000 ze dne 16. července 2002 (N 89/27 SbNU 51]. Právě o takovou situaci jde i v nyní posuzovaném případě, jak bude dále vysvětleno.
10. Jednání, za které byl stěžovatel odsouzen, představovalo součást velmi sofistikované trestné činnosti páchané jinými osobami, jež při ní využívaly i tzv. bílé koně, tedy osoby dosazené do funkce statutárních orgánů obchodních společností, kterou fakticky nevykonávaly, o podnikání se nezajímaly a o provozu společností nic nevěděly; mezi takové osoby patřil i stěžovatel. K objasnění této trestné činnosti provedly obecné soudy rozsáhlé dokazování, jehož výsledkem byla skutková zjištění, z nichž byla dovozena trestní odpovědnost stěžovatele za výše trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Nutno podotknout, že stěžovatel v ústavní stížnosti na tyto výsledky dokazování nijak nereaguje. Ústavní soud proto odkazuje zejména na body 42 až 51 usnesení Nejvyššího soudu, kde jsou přehledně shrnuta rozhodující skutková zjištění, k nimž trestní soudy ve věci dospěly.
11. Ústřední stěžovatelovou námitkou týkající se údajně opomenutých důkazů se obecné soudy důsledně zabývaly. Tyto návrhy měly směřovat k prokázání reálností jednotlivých dodávek společností EVODINA a Calvinia. Za tímto účelem krajský soud při hlavním líčení konaném dne 14. června 2021 (v rámci společně projednávané věci) doplňoval dokazování výslechem obviněných (včetně stěžovatele) a listinnými důkazy. Další stěžovatelovy důkazní návrhy (jejichž provedení krajský soud zamítl) podle vrchního soudu i Nejvyššího soudu představovaly účelové kombinování fiktivních faktur s realizovanými zakázkami (blíže viz bod 11 napadeného usnesení vrchního soudu a body 53 až 59 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
12. Z hlediska dodržení pravidel spravedlivého procesu a důkazních návrhů stěžovatele má klíčový význam skutečnost, že krajský soud v bodě 54 napadeného rozsudku podrobně vylíčil racionální důvody, které jej vedly k zamítnutí těchto návrhů. Tyto důvody spočívaly (stručně vyjádřeno) v nadbytečnosti navrhovaných důkazů. Buď by z nich nemohly být získány poznatky, které by byly v rozporu se závěry, k nimž již krajský soud dospěl, anebo se jednalo o důkazy, které byly v podstatné míře realizovány již v předchozím průběhu řízení.
13. Jestliže stěžovatel namítá, že krajský soud nedodržel instrukci vrchního soudu, aby se zabýval listinami předloženými stěžovatelem, odkazuje Ústavní soud na napadené usnesení vrchního soudu, z něhož je patrné, že vrchní soud v postupu krajského soudu nenalezl žádný deficit z hlediska dodržení pokynů, jež zahrnul do svého předchozího (kasačního) usnesení.
14. Důvodná není ani námitka, že krajský soud odůvodnil napadený rozsudek obecně, paušálně a lakonicky, resp. že nevysvětlil důvody, které jej vedly ke změně názoru v otázce stěžovatelovy viny ze spáchání stíhaného skutku. Krajský soud totiž v bodech 56 až 62 přehledně popsal hodnocení jednotlivých důkazů, jakož i úvahy, které jej vedly k závěru o prokázání stíhaného skutku a podílu stěžovatele na jeho spáchání. Ústavní soud v této argumentaci krajského soudu (potvrzené následně i soudem odvolacím a dovolacím) neidentifikoval žádné ústavněprávně relevantní vady, a ostatně ani sám stěžovatel na žádné konkrétní vady tohoto druhu neupozorňuje.
15. Z napadených rozhodnutí je tedy bez potíží seznatelné, jakým způsobem dospěly obecné soudy ke skutkovým zjištěním rozhodujícím pro závěr o vině stěžovatele ze spáchání stíhaného skutku. Obecné soudy neignorovaly důkazní návrhy stěžovatele a jejich zamítnutí racionálním způsobem odůvodnily. Ústavní soud proto v posuzované věci neidentifikoval žádné opomenuté důkazy či jiný důvod pro kasační zásah.
16. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. dubna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu