Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Litera Plzeň, s.r.o., sídlem Školní 940/68, Plzeň, zastoupené Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem nám. Republiky 202/28, Plzeň, proti usnesení soudního exekutora JUDr. Josefa Lavičky, Exekutorský úřad Cheb, č. j. 176 EX 04108/16-286 ze dne 2. 1. 2025 a proti jiným zásahům téhož soudního exekutora v řízení vedeném pod sp. zn. 176 EX 04108/16, spojené s návrhem na zrušení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, za účasti soudního exekutora JUDr. Josefa Lavičky, Exekutorský úřad Cheb, jako účastníka řízení, a Klubu českých turistů, sídlem Revoluční 1056/8A, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. V exekučním řízení byla stěžovatelka povinná vydat vedlejšímu účastníkovi v souladu s výrokem rozhodnutí nalézacího soudu seznam předplatitelů časopisu TURISTA, aktualizovaný ke dni 2. 9. 2016, který bude obsahovat jméno a příjmení a kontaktní adresu předplatitelů. Pro účely zjištění výše nákladů soudního exekutora při nuceném vymáhání povinnosti bylo nezbytné vycházet z hodnoty vymezeného seznamu. Jelikož se soudní exekutor neztotožnil s obsahem znaleckého posudku předloženého stěžovatelkou, který určil hodnotu seznamu na 0 Kč, ustanovil vlastního znalce. Napadeným usnesením ustanovil soudní znalkyní Hanu Moulíkovou a položil jí hned několik otázek. Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
2. Stěžovatelka proto podala tuto ústavní stížnost. V mezičase ovšem soudní exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 176 EX 04108/16-295 ze dne 18. 3. 2025. Jak uvedla stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti, proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka námitky (jejichž znění rovněž zdejšímu soudu přiložila).
3. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným usnesením o ustanovení znalce a jinými zásahy soudního exekutora dochází k porušení jejích základních práv a svobod a principů právního státu, a sice k porušení čl. 2 odst. 2, odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i k porušení čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
4. Stěžovatelka napadá usnesení o ustanovení znalce, neboť má za to, že v něm položené otázky neodpovídají předmětu vymáhané povinnosti, jakož i za to, že znalec nemá kvalifikaci pro vyhotovení znaleckého posudku v otázce určení hodnoty seznamu předplatitelů. Doplňuje, že tímto ustanovením znalce soudní exekutor výrazně překročil svoji pravomoc. Samotné ustanovení znalce považuje za nadbytečné, neboť soudní exekutor měl vycházet z jí předloženého znaleckého posudku.
5. Současně stěžovatelka namítá, že soudní exekutor dlouhodobě svými zásahy porušuje její základní práva a svobody, a to tím, že nereaguje na její podněty, nevydává rozhodnutí včas a znemožňuje jí přístup k exekučnímu spisu. Posledně uvedený zásah soudního exekutora se projevuje i v obsahu námitek, které stěžovatelka podala proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, které soudní exekutor vydal po podání ústavní stížnosti. Poukazuje na to, že podané námitky plně nereflektují obsah spisu, protože jí soudní exekutor nedoručil vyhotovený znalecký posudek a současně jí ani neumožnil nahlédnutí do spisu.
6. Stěžovatelka ústavní stížností rovněž požaduje zrušení celého zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Tvrdí, že tento právní předpis trpí závažnými nedostatky a celá jeho konstrukce je nedokonalá. Nesouhlasí s tím, že o právech osob rozhoduje soukromá osoba (soudní exekutor), nikoli nezávislý soud. Současně poukazuje na to, že soudní přezkum exekuce je pomalý a neefektivní. Doplňuje, že aplikace exekučního řádu soudními exekutory je projevem svévole a je minimálně velmi problematická. Exekuční právní úprava na mnoha místech neobsahuje žádný opravný prostředek, který by zajistil soudní přezkum činnosti soudního exekutora.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení ve smyslu zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelčinu ústavní stížnost je v tomto rozsahu nezbytné rozdělit na tři části, a to na část, v níž namítá porušení svých základních práv a svobod napadeným usnesením o ustanovení znalce, na část, v níž stěžovatelka namítá, že došlo k jinému zásahu účastníka řízení - soudního exekutora - jako orgánu veřejné moci, s tvrzením, že zasáhl do jejích základních práv a svobod, a konečně na část, ve které stěžovatelka navrhuje zrušení exekučního řádu.
8. Brojí-li stěžovatelka proti jiným zásahům soudního exekutora a navrhuje-li zrušení exekučního řádu, Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž mělo dojít k tvrzeným zásahům soudního exekutora. Ústavní soud je k jejich projednání v tomto rozsahu příslušný a v tomto rozsahu se jedná o přípustné návrhy.
9. Předpoklady naopak nejsou splněny ani v části ústavní stížnosti, ve které stěžovatelka napadá usnesení o ustanovení znalce. Podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je přitom vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tuto podmínku přitom stěžovatelka nesplnila, jak bude uvedeno dále. V této části byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
10. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V tomto postupu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány již není standardním postupem možná.
11. Ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva, protože není součástí soustavy obecných soudů (usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10
ze dne 12. 9. 2012). Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava rozhodnutí či jiného zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. K této nápravě však nemůže dojít, aniž by byly vyčerpány všechny opravné prostředky, které jsou stěžovatelce k dispozici.
12. Ústavní soud nicméně neodmítne přijetí ústavní stížnosti, třebaže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, za podmínek uvedených v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
13. Ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) téhož zákona Ústavní soud proto přezkoumá i takovou ústavní stížnost (bez ohledu na vyčerpání všech dostupných prostředků ke zjednání nápravy), která svým významem přesahuje podstatně vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Stěžovatelka ovšem žádné takové skutečnosti netvrdí a Ústavní soud ani z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh žádné takové okolnosti nezjistil. Za takové situace musí stěžovatelka vyčerpat dostupné prostředky k zajištění nápravy.
14. Namítá-li stěžovatelka, že došlo k porušení jejích práv usnesením o ustanovení znalce, nejedná se v souladu s výše uvedenými východisky o pravomocně skončenou věc, kterou nelze napravit jiným způsobem. V nyní řešené věci byl soudní znalec ustanoven s cílem zjistit cenu odebírané věci, kterou byl seznam předplatitelů časopisu TURISTA podle specifikace uvedené výše (tj. ocenění nehmotné majetkové hodnoty), a následnému určení nákladů exekuce. V době podání ústavní stížnosti stěžovatelka očekávala vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce, proti kterému je možné do 8 dnů od doručení zaslat námitky.
15. Jak přitom vyplývá ze stěžovatelčina doplnění ústavní stížnosti, v mezičase soudní exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 176 EX 04108/16-295 z 18. 3. 2025, proti kterému je možné podat námitky, což stěžovatelka podle svého vyjádření učinila. Tyto námitky přitom Ústavnímu soudu rovněž doplnila. Za dané procesní situace se jeví případné rozhodnutí Ústavního soudu o usnesení č. j. 176 EX 04108/16-286 ze dne 2. 1. 2025 jako předčasné.
16. V následující části Ústavní soud posoudí tu část ústavní stížnosti, kterou stěžovatelka brojí proti jiným zásahům soudního exekutora. Již na úvod ovšem konstatuje, že v této části je stěžovatelčina ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
17. Stěžovatelka sice napadá jiné zásahy soudního exekutora, avšak Ústavnímu soudu už nepředkládá žádnou (natožpak ústavněprávní) argumentaci, kterou by měl zdejší soud posoudit. Ústavní soud k tomu připomíná, že stěžovatele, povinně zastoupeného právním profesionálem (advokátem), stíhá břemeno tvrzení, a je především na něm samotném, aby Ústavnímu soudu předložil přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou případně i relevantní judikaturou, na jejichž základě by teprve Ústavní soud mohl přezkoumat, zda k zásahům do práv stěžovatele skutečně dochází a následně pak případně ústavní stížnosti vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto stěžovatele a suploval tak činnost zmocněného advokáta. Pokud ovšem stěžovatel, ačkoli právně zastoupen, žádnou argumentaci nenabídne, nemá Ústavní soud co přezkoumávat (viz z mnoha např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3451/23
ze dne 28. 2. 2024, usnesení
sp. zn. I. ÚS 599/23
ze dne 30. 5. 2023 či usnesení
sp. zn. I. ÚS 2741/21
ze dne 2. 11. 2021). Podstata stěžovatelčiny argumentace spočívá toliko v nesouhlasu s postupem soudního exekutora. Svá tvrzení ovšem stěžovatelka blíže nerozvádí a nepředkládá žádné důkazy, které by měly tvrzené zásahy prokázat. Za dané situace Ústavní soud ovšem nemá, co by věcně přezkoumával.
18. S ústavní stížností spojený návrh stěžovatelky na zrušení exekučního řádu pak byl Ústavním soudem odmítnut podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť takový návrh, jak vyplývá z § 74 téhož zákona, má toliko akcesorickou povahu, a proto "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li tedy ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle ustanovení § 74 citovaného zákona. Není-li totiž možné věcně projednat samotnou ústavní stížnost, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95
z 3. 10. 1995 nebo z nedávné doby usnesení sp. zn. III. ÚS 2092/20
).
19. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl částečně jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a částečně jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelčin návrh na zrušení exekučního řádu byl potom taktéž odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. dubna 2025
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu