Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Josefa Baxy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů Heleny Formánkové a Karla Formánka, obou zastoupených JUDr. Věrou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem V Jámě 1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3007/2023-314 ze dne 19. 12. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 373/2022-211 ze dne 19. 1. 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 28 C 52/2021-190 ze dne 10. 8. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali po vedlejší účastnici zaplacení částky v celkové výši 17 765 376 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy, která jim měla vzniknout v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí - usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 14 Nc 11845/2008-271 ze dne 13. 5. 2015 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 367/2015-291 ze dne 20. 10. 2015. Těmito rozhodnutími soudy nařídily exekuci soudním prodejem nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelů. Následně však daná exekuční rozhodnutí byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1020/2016-315 ze dne 31. 7. 2017. Obvodní soud pro Prahu 8 v novém řízení exekuci zastavil.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelů zamítl. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání. Obecné soudy totiž dospěly k závěru, že, zjednodušeně řečeno, mezi vydáním nezákonných rozhodnutí a újmou stěžovatelů není dána příčinná souvislost. K prodeji nemovitosti, na niž byla vedena exekuce, totiž došlo až v souvislosti s vydáním předběžného opatření v rámci insolvenčního řízení vedeného proti stěžovatelům. Tato rozhodnutí insolvenčního soudu však nebyla pro nezákonnost zrušena. Nezákonná exekuční rozhodnutí sama o sobě podle odůvodnění obecných soudů nevedla k újmě stěžovatelů.
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé namítají extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů napadených rozhodnutí. Tvrdí také, že rozhodnutí soudů byla překvapivá. Podle stěžovatelů soudy svým závěrem o nedostatku příčinné souvislosti, učiněném v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, zasáhly do práva stěžovatelů na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Toto porušení je přitom v konečném důsledku způsobilé zasáhnout i do majetkové sféry stěžovatelů, která jsou rovněž na ústavněprávní úrovni chráněna podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé také poukazují na základní právo na náhradu škody nezákonným rozhodnutím soudu ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny.
4. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími, posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
5. Usnesení, kterým Ústavní soud odmítá návrh jako zjevně neopodstatněný, musí být stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Byť Ústavní soud dlouhodobě i tato usnesení ve větší či menší míře odůvodňuje, v případech skutečně zjevně neopodstatněných má možnost odmítnout ústavní stížnost právě pouze se stručným odůvodněním. Tento postup je pro zde posuzovaný případ přiléhavý.
6. Jestliže Ústavní soud ustáleně opakuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), není to jen prázdná fráze. Rolí Ústavního soudu je rušit napadená rozhodnutí skutečně jen v těch případech, kdy obecné soudy poruší některé stěžovatelovo základní právo. K tomu však ve zde posuzovaném případě nedošlo.
7. Argumentace stěžovatelky se týká výhradně posouzení příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími a tvrzenou újmou. Toto posouzení je však zásadně v působnosti obecných soudů, ledaže by odůvodnění vykazovalo znaky protiústavního excesu. Byť je právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu chráněno ústavním pořádkem (čl. 36 odst. 3 Listiny), zkoumání příčinné souvislosti je zásadně otázkou podústavní. Obecné soudy se navíc zkoumání příčinné souvislosti obsáhle věnovaly, své závěry ústavněprávně souladně odůvodnily a nedopustily se žádného porušení základních práv stěžovatelů.
8. Ve zbytku (kromě uvedených stručných námitek k příčinné souvislosti) je argumentace stěžovatelů již jen zcela obecná a nutno říci, že do velké míry i obtížně srozumitelná. Proto je také obtížné, resp. neúčelné vypořádávat všechny jednotlivé námitky stěžovatelů (zcela bez žádoucího kontextu a bez patřičné srozumitelnosti jsou např. uvedeny skutkové detaily týkající se údajné psychické manipulace se stěžovateli ze strany oprávněné v exekučním řízení či detaily o tom, jakým způsobem reagoval právní zástupce oprávněné na některá tvrzení stěžovatelů v exekučním řízení).
9. Podstatou ústavní stížnosti je tedy zjevně především nesouhlas se závěry obecných soudů ohledně příčinné souvislosti. Těmto závěrům Ústavní soud, jak již výše uvedl, nemá co vytknout. Již obvodní soud vysvětlil své závěry srozumitelným způsobem a na jeho odůvodnění lze bez složitého a zbytečného parafrázování odkázat: "Pokud by tedy uvedené předběžné opatření nebylo insolvenčním soudem vydáno, nařízenou exekuci na nemovitost by nebylo možné realizovat. Tímto popsaným postupem (...) je přetržená příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody, neboť nová okolnost (nařízení předběžného opatření insolvenčním soudem) působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost (nezákonné rozhodnutí)." Tyto závěry pak potvrdil i městský soud, který se také vyrovnal s odvolacími námitkami stěžovatelů a přehledně své závěry shrnul např. v bodě 29 odůvodnění.
Nelze tedy říci, že by napadená rozhodnutí byla jakkoli nepřezkoumatelná, jak tvrdí stěžovatelé.
10. Městský soud z hlediska zkoumání příčinné souvislosti důvod vzniku škody spatřuje primárně v tom, že stěžovatelé uzavřeli s oprávněnou až ex post smlouvu o půjčce, ač věděli, že vůči ní žádný závazek nemají, přičemž tuto smlouvu ještě zajistili zástavním právem na svých nemovitostech.
11. Obecné soudy také uvedly, že stát je až posledním dlužníkem v případě, kdy není možné domoci se náhrady škody na povinných osobách. Přitom stěžovatelé se svých práv vůči oprávněné nedomáhali, což sami potvrdili. Konkrétně v ústavní stížnosti uvádějí: "Pokud by soudy jednaly tak jak měly, řádně a včas. Ke škodě by nedošlo a věc mohla být uzavřená. To byl důvod, proč nepodali žalobu na Ivanu Feiglovou, ač o této možnosti byli informováni." Taková argumentace stěžovatelů neobstojí.
12. Stěžovatelé také rozporují tvrzení obecných soudů, že nepožádali o odklad výkonu rozhodnutí v rámci podaného dovolání. Uvádějí, že toto vyvrací přiloženým dovoláním. Stěžovatelé však žádné dovolání nepřiložili. I kdyby však jejich tvrzení bylo pravdivé, nebylo by způsobilé vyvolat protiústavní zásah do jejich práv (a proto si Ústavní soud dovolání stěžovatelů již nevyžádal). Obecné soudy totiž použily argument nepodáním návrhu na odklad vykonatelnosti exekuce pouze jako podpůrný při svých závěrech, že stěžovatelé nedostatečně hájili svá práva, pro což svědčilo vícero skutečností. Navíc, ani nedostatečné hájení vlastních práv nebylo hlavním důvodem, proč soudy rozhodly tak, jak rozhodly. Tímto důvodem bylo, že nebyla shledána příčinná souvislost mezi vydáním nezákonných rozhodnutí a tvrzenou újmou, jak bylo vyloženo výše.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu