Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Prozed, spol. s r.o., se sídlem v Poděbradech, Husova 24/144, zastoupené JUDr. Zdeňkem Matisem, advokátem v Poděbradech, Táboritská 811, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 29 Co 498/2005-105 ze dne 26. října 2005 a proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 7 C 299/2003-82 ze dne 6. května 2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Po uvedení skutkových okolností věci stěžovatelka namítala, že obecné soudy nerespektovaly nedostatek její pasivní legitimace v předmětném sporu o bezdůvodné obohacení. Nedostatek pasivní legitimace podle názoru stěžovatelky spočíval v tom, že i když nezaplatila za dodávku stavebních hmot společnosti Franken Maxit Mauermörta (dále "FMM"), nenastalo na její straně bezdůvodné obohacení ve vztahu ke společnosti HELD spol. s r.o. (dále jen "žalobce"), která za ni dodávku společnosti FMM uhradila, protože jí samotné investor, který si u ní stavbu objednal, nezaplatil. Dále obecným soudům vytýká nedbalé a nesprávné zjišťování skutkového stavu a chybné hodnocení důkazů. Proto navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Stěžovatelka - jak ostatně sama uvedla i v ústavní stížnosti - podala odvolání pouze do výroku I. ve vztahu k příslušenství a do výroku III. (rozhodnutí o nákladech řízení), výrok I. ve vztahu k jistině a výrok II. zůstaly odvoláním nedotčeny. Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 29 Co 498/2005-105 ze dne 26. října 2005 rozsudek soudu prvního stupně v napadených částech jako věcně správný potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat meritorním posouzením věci, je povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pro zahájení řízení o ústavní stížnosti. Především je Ústavní soud povinen zkoumat, zda ústavní stížnost byla podle ustanovení § 72 odst. 6 citovaného zákona podána včas, tj. ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně práva poskytuje.
Posledním procesním prostředkem v uvedeném smyslu byl výše označený rozsudek Krajského soudu v Praze. Ze spisu vyplývá, že tento rozsudek byl nejdříve - dne 28. 11. 2005 - doručen JUDr. Liboru Fiedlerovi, který byl původním právním zástupcem stěžovatelky, avšak již před tím, dříve než odvolací soud ve věci rozhodl, bylo toto právní zastoupení ukončeno (č.l. 97-99). Ze spisu nevyplývá, že by bezprostředně po rozhodnutí byl uvedený rozsudek stěžovatelce doručen. Teprve na základě přípisu nového právního zástupce stěžovatelky JUDr. Zdeňka Matise ze dne 27. 11. 2006 (č.l. 111) byl rozsudek odvolacího soudu doručen dne 1. 12. 2006 tomuto novému právnímu zástupci. Jestliže - podle doručenky - byla ústavní stížnost podána k přepravě dne 11. 12. 2006, byla podána ve lhůtě stanovené pro její podání v ustanovení § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu.
Dále je Ústavní soud povinen zkoumat, zda stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 citovaného zákona poskytuje. Ze soudního spisu vyplývá, že stěžovatelka sice proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala odvolání, avšak jím nenapadla uvedený rozsudek v plném rozsahu, protože odvoláním nebyl dotčen výrok I. ve vztahu k jistině, tedy k základu nároku. Ústavní soud se tedy, poněvadž všechny procesní prostředky nebyly vyčerpány, nemůže zabývat rozsudkem soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o jistině. V tomto směru je tedy ústavní stížnost nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Nad rámec toho Ústavní soud uvedl, že stěžovatelka jako základní námitku uplatnila nedostatek své pasivní legitimace, protože jí prý nevzniklo bezdůvodné obohacení, jestliže ani jí investor, pro něhož výstavbu prováděla, nezaplatil. Tu Ústavní soud zjišťuje, že uvedenou námitku uplatnila stěžovatelka poprvé až v ústavní stížnosti, a i proto by k ní Ústavní soud - v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí - nemohl přihlédnout, i kdyby byla stěžovatelka všechny procesní prostředky ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 citovaného zákona vyčerpala. Na okraj věci však podotýká, že otázka smluvního vztahu mezi stěžovatelkou a jejím partnerem - investorem není skutečností, která by ovlivňovala rozhodování o bezdůvodném obohacení mezi stěžovatelkou a žalobcem.
Stěžovatelka dále namítala - ve vztahu ke všem výrokům napadeného rozsudku - že obecné soudy nesprávně a nedbale zjišťovaly skutkový stav a chybně vyhodnotily zjištěné důkazy. Ústavní soud této námitce nepřisvědčil. Ze spisu vyplývá, že soud prvního stupně prováděl dostatečně rozsáhlé dokazování, které bylo nezbytné pro zjištění úplného skutkového stavu, který konečně - jak ze spisu vyplývá - mezi účastníky ani nebyl sporný. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že obecné soudy při provádění dokazování i při hodnocení důkazů postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak vyplývá z ustanovení § 132 o.
s. ř. Všechny provedené důkazy hodnotily jednotlivě a všechny důkazy pak v jejich vzájemných souvislostech. V předmětné věci obecné soudy pouze aplikovaly podústavní právo ústavně konformním způsobem, a proto jejich rozhodnutí nebyla způsobilá základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces porušit. Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. prosince 2008
Ivana Janů předsedkyně senátu