Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. M. H., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 29 Odo 146/2001-204 ze dne 4. 12. 2002, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 5 Co 2133/2000-177 ze dne 4. 10. 2000 a proti rozsudku Okresního soudu v Písku č.j. 2 C 354/96-157 ze dne 22. 3. 2000 ve znění opravného usnesení č.j. 2 C 354/96-164 ze dne 16. 5. 2000, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech.
Stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení částky 187.500,- Kč s příslušenstvím jako poloviny zisku za rok 1995, kterého dosáhlo sdružení tvořené jím a společníkem (žalovaným). Za rok 1995 skončilo hospodaření sdružení s kladným hospodářským výsledkem a lze tedy z hlediska jednoduchého účetnictví hovořit o zisku. Zisk byl částečně rozdělen mezi účastníky sdružení formou osobní spotřeby, ovšem nerovnoměrně, protože žalovanému byla vyplacena částka 100.000,- Kč a stěžovateli pouze částka 50.000,- Kč. Soudy všech stupňů zamítly žalobu s odůvodněním, že zákonná úprava § 829 až 841 občanského zákoníku neupravuje povinnost rozdělovat každoročně dosažený zisk mezi účastníky sdružení.
Nejvyšší soud ČR uvedl, že v otázce vyplácení podílu na majetku včetně podílu na zisku platí zákonná úprava, která pamatuje pouze na vypořádání majetku (včetně zisku) získaného výkonem společné činnosti sdružení při rozpuštění sdružení ve smyslu § 841 občanského zákoníku. Obecné soudy dospěly k závěru, že sdružení bylo rozpuštěno k 31. 3. 1996, leč to prý nebylo v řízení dostatečně prokázáno, poněvadž stěžovatel se nepodílel na činnosti sdružení již od 1. 1. 1996. Obecné soudy se spokojily pouze s výpovědí svědkyně Zemanové, která uvedla, že po skončení roku 1995 nebylo ze strany účastníků sdružení signalizováno ukončení činnosti sdružení.
Stěžovatel však poukazuje na dopis žalovaného (který přiložil k ústavní stížnosti) a z něhož prý vyplývá, že sám žalovaný považuje činnost sdružení ukončenou k 31. 12. 1995. Stěžovatel dále poukázal na to, že se obecné soudy zabývaly pouze otázkou rozdělení zisku chápaného jako "částka mezi příjmy a výdaji sdružení", aniž by se zabývaly otázkou, zda jeho nárok nevyplývá z ustanovení § 841 občanského zákoníku, tj. z podílu na majetku získaném činností sdružení. Stěžovatel v této souvislosti namítá porušení poučovací povinnosti obecných soudů, které ho měly poučit o tom, že věc je možné posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru.
V současné době ustanovení § 118a o.s.ř. ukládá předsedovi senátu povinnost k doplnění rozhodných skutečností, má-li za to, že věc je možné posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru. Stěžovatel si je vědom toho, že uvedené ustanovení nebyla obsaženo v o.s.ř. v době rozhodování sporu, avšak uvedená povinnost prý vyplývá i z poučovací povinnosti soudu. Poukazuje i na existující judikaturu, která dospěla k závěru, že není povinností účastníka "provádět v žalobě" právní odůvodnění žalovaného nároku.
Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní. Nesouhlasí se stěžovatelem, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Tím, že žaloba byla zamítnuta s řádným odůvodněním, nebyla stěžovateli odepřena spravedlnost. Obecné soudy postupovaly v řízení v souladu s občanským soudním řádem a neporušily ani svou poučovací povinnost. Krajský soud proto navrhuje, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Současně sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřil i Okresní soud v Písku, který sdělil, že k ústavní stížnosti nemá co dodat. Domnívá se, že stížnost není důvodná a že bylo postupováno v řízení v souladu s občanským soudním řádem. Sdělil rovněž, že souhlasí s tím, aby o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bez ústního jednání.
K odvolání stěžovatele jednal ve věci Krajský soud v Českých Budějovicích, který usnesením č.j. 5 Co 552/98-74 ze dne 6. 5. 1998 připustil zpětvzetí návrhu ohledně částky 57.165,- Kč s příslušenství, rozsudek soudu I. stupně v této části zrušil a řízení zastavil. Dále zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o zamítnutí žaloby v částce 187.103,- Kč s příslušenstvím a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že nesdílí závěr soudu I. stupně, že jestliže žalovaný nárok neplyne z ustanovení § 841 občanského zákoníku, nejde o nárok podložený hmotněprávním ustanovením a že je tedy bezdůvodný. Žalovaný nárok sice neplyne z ustanovení § 841 občanského zákoníku, avšak mohl by plynout z dohody uzavřené mezi účastníky sdružení. Krajský soud proto uložil soudu I. stupně vést v tomto směru dokazování.
Soud I. stupně pak rozhodl ve věci rozsudkem č.j. 2 C 354/96-112 ze dne 9. 12. 1998 tak, že žalobu o částku 187.103,- Kč s příslušenstvím zamítl. Podle odůvodnění tohoto rozsudku z provedeného dokazování vyplynulo, že sdružení zaniklo k datu 31. 3. 1996, stěžovatel však neunesl důkazní břemeno, pokud tvrdil, že účastníci ústně ujednali paritní rozdělení zisku sdružení za období jednoho roku, tedy k datu 31. 12. 1995. Žalobní návrh je však zcela jednoznačný, protože stěžovatel uplatňuje pouze nárok na vypořádání ziskové části sdružení za období roku 1995.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č.j. 5 Co 698/99-127 ze dne 21. 4. 1999 rozsudek soudu I. stupně opět zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Uvedl, že soud I. stupně postupoval v intencích závěrů vyslovených v předchozím zrušovacím rozhodnutí a zkoumal okolnost, zda mezi účastníky byla uzavřena smlouva, jak má být rozdělen zisk vytvořený za rok 1995, a učinil skutkový závěr, že účastníci si nikdy neujednali paritní rozdělení zisku za období jednoho roku; v tomto směru nepovažoval odvolací námitky za důvodné. Stěžovateli však přisvědčil v tom, že pokud soud I. stupně dospěl ke skutkovému závěru, že žádná dohoda o paritním rozdělení zisku za rok 1995 uzavřena nebyla, mohl by být tento závěr správný jen tehdy, pokud by provedl všechny stěžovatelem navrhované důkazy, že tu taková dohoda byla; to však okresní soud neučinil.
Soud I. stupně pak rozhodl ve věci napadeným rozsudkem č.j. 2 C 354/96-157 ze dne 22. 3. 2000 a žalobu o zaplacení částky 187.103,- Kč s příslušenstvím zamítl, rozhodl o povinnosti stěžovatele uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení a zaplatit státu náhradu nákladů (svědečné). V odůvodnění v podstatě konstatoval, že ani po doplnění dokazování nebylo prokázáno, že by si účastníci dohodli rozdělení zisku sdružení za rok 1995.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem č.j. 5 Co 2123/2000-177 ze dne 4. 10. 2000 rozsudek soudu I. stupně potvrdil s výjimkou výroku o náhradě nákladů žalovanému. Výrok o povinnosti stěžovatele uhradit žalovanému náklady řízení změnil tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení před soudem I. stupně nepřiznává. Rozhodl také, že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Ve výroku tohoto rozsudku připustil dovolání. V odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že za otázku po právní stránce zásadního významu považuje problém, zda ustanovení § 829 a násl. občanského zákoníku zakládá občanskoprávní nárok účastníka sdružení na vyplacení podílu na zisku v účetním roce, jehož konec není totožný se zánikem sdružení, případně zda takový nárok plyne z jiného hmotněprávního ustanovení občanského zákoníku.
Jinak odvolací soud potvrdil skutková zjištění i právní závěry soudu I. stupně. Uvedl, že z žádného zákonného ustanovení neplyne povinnost jednoho člena sdružení vyplatit druhému zisk docílený v konkrétním účetním období; jiný nárok stěžovatel nežaluje.
K dovolání stěžovatele rozhodl ve věci Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem č.j. 29 Odo 146/2001-204 ze dne 4. 12. 2002 dovolání zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že zákonná úprava smlouvy o sdružení je komplexně obsažena v ustanovení § 829 až 841 občanského zákoníku. Tato úprava má z větší části dispozitivní povahu a účastníci by se proto mohli dohodnout na vyplácení podílu na zisku v určitých časových obdobích. Smluvní ujednání v této otázce však mezi účastníky v daném případě prokázáno nebylo. Z toho prý plyne, že v posuzovaném případě platí zákonná úprava, která pamatuje pouze na vypořádání majetku získaného výkonem společné činnosti sdružení při rozpuštění sdružení ve smyslu § 841 občanského zákoníku. Argumentace stěžovatele daňovými a účetními předpisy není právně relevantní, tyto předpisy mají jiný smysl a účel a nemohou bez výslovné právní úpravy založit nárok obchodněprávní povahy.
Jádrem ústavní stížnosti jsou především námitky stěžovatele, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že soudy konstatovaly ukončení činnosti sdružení ke dni 31. 3. 1996, což však podle jeho názoru nebylo v řízení prokázáno. Na podporu svého tvrzení předložil stěžovatel - leč až Ústavnímu soudu - dopis žalovaného, který v něm sděluje, že považuje na základě jejich ústní smlouvy činnost sdružení za ukončenou k 31. 12. 1995. K tomuto nyní navrhovanému důkazu však Ústavní soud připomíná, že - jak již uvedl - není součástí obecné soudní soustavy a že se v zásadě nemůže zabývat nově namítanými skutečnostmi, které stěžovatel v řízení před obecnými soudy neuplatnil.
Naopak, jak vyplývá ze spisu sp. zn. 2 C 354/96, stěžovatel svá tvrzení různě doplňoval a v řadě přípisů sám jako datum ukončení činnosti sdružení uvedl den 31. 3. 1996. Obecně pak - pokud jde o dokazování a hodnocení důkazů obecnými soudy - Ústavní soud s odvoláním na ustálenou judikaturu konstatuje, že není oprávněn přezkoumávat proces hodnocení důkazů, jestliže v tomto procesu obecné soudy postupovaly v mezích stanovených jim zásadou volného hodnocení důkazů podle § 132 občanského soudního řádu.
Ústavní soud v tomto směru neshledal protiústavní pochybení obecných soudů, neboť soudy všech stupňů hodnotily provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, v odůvodnění se vypořádaly se všemi provedenými důkazy a jejich závěry jsou v tomto smyslu ucelené a přesvědčivé.
Druhá námitka stěžovatele spočívá v tom, že vytýká obecným soudům nesplnění poučovací povinnosti, pokud měly za to, že věc je možné posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru. Stěžovatel tvrdil, že žaloval o zaplacení určité peněžní částky vyplývající z činnosti zaniklého sdružení a že se soudy měly zabývat i otázkou, zda jeho nárok nevyplývá z ustanovení § 841 občanského zákoníku, případně ho měly na tuto eventualitu upozornit. Ústavní soud po přezkoumání předmětného spisu konstatuje, že tato námitka stěžovatele nemá oporu ve spisu.
Z výše uvedené rekapitulace vyplývá, že soud I. stupně právě výzvou ze dne 8. 10. 1997 splnil svou poučovací povinnost ve smyslu § 43 odst. 1 občanského soudního řádu a poukázal na rozpory mezi navrhovaným petitem a hmotným právem s výslovným upozorněním na ustanovení § 839 až 841 občanského zákoníku. Reakcí stěžovatele prostřednictvím jeho obecného zmocněnce bylo upřesnění navrhovaného petitu tak, že výslovně uplatňuje pouze rozdělení zisku za rok 1995 s tím, že podíl na vypořádání majetku sdružení bude uplatňovat samostatnou žalobou.
Za takové procesní situace pak obecné soudy nad rámec stěžovatelem navrhovaného petitu vykročit nemohly.
Obecně pak k rozsahu poučovací povinnosti je nutno ještě doplnit, že podmínky a hranice poučovací povinnosti obecných soudů jsou ústavně dány (vymezeny) především přikázanou nestranností obecných soudů (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a dále zásadou rovnosti účastníků v řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) bez ohledu na to, o jaké řízení jde, či jaká věc má být projednána; z těchto ústavních kautel nesmí procesní poučení obecných soudů vykročit.
Jestliže tedy ustanovení § 5 a § 43 odst. 1, v platném znění, přikazuje obecným soudům poskytnout účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech včetně výzvy k odstranění vad návrhu, znamená to - z hlediska ústavnosti (i zákonnosti) - že může jít jen o poučení takové, které se nijak nedotýká vzájemného procesního postavení účastníků (zvýhodnění jednoho vůči druhému) a které - jak se rozumí samo sebou - nesmí v sobě obsahovat ani náznak toho, jaké je stanovisko soudu k projednávané věci, příp. jak soud zamýšlí věc rozhodnout; takto ústavně restriktivně chápaná poučovací povinnost obecných soudů ve svých důsledcích znamená, že obecným soudem poskytnuté poučení nesmí zmenšit vlastní odpovědnost účastníka řízení za jeho procesní postup v řízení, včetně odpovědnosti za to, zda v řízení před obecným soudem vystupuje sám nebo za pomoci zástupce, včetně vlastní odpovědnosti za jeho volbu.
Za tohoto stavu Ústavní soud dovodil, že napadenými rozhodnutími zjevně právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušeno nebylo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. května 2004
JUDr. František Duchoň v.r. předseda senátu Ústavního soudu