Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Mgr. Bernarda Hanuse, zastoupeného Mgr. Ondřej Hálou, advokátem se sídlem Kolín IV., Plynárenská 671, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2017 č. j. 34 C 124/2013-138, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019 č. j. 3 Co 41/2018-158 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022 č. j. 25 Cdo 3022/2020-224, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva ve smyslu čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po žalované omluvy v požadovaném znění a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce v řízení uplatnil nárok na odčinění nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku vyjádření žalované o jeho osobě ve znění: "Potvrzuji, že o seznámení s tímto pánem nemám rozhodně žádný zájem. Jeho chování bylo po mém odmítnutí agresivní a vzbuzovalo ve mně strach (výhružky, noční telefonáty, ...). Ještě po letech si na něj pamatuji." Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatel namítá, že soudy nedostály své povinnosti poskytnout ochranu jeho právu na ochranu osobnosti, neboť nezkoumaly skutkový základ pro difamující hodnotící soudy vedlejší účastnice ani pravdivost dílčích skutkových tvrzení o jeho chování vůči ní. K porušení jeho práva na spravedlivý proces mělo dále dojít tím, že soud prvního stupně dospěl v několika případech ke skutkovým závěrům, které nevyplývaly z provedených důkazů. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že nepřezkoumal jeho námitky uvedené v odvolání. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že skutková zjištění nepodléhají podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné právní zastoupení. Je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud rozhodnutí o dovolání náležitě odůvodnil. Námitky stěžovatele nemohly přípustnost dovolání založit, neboť se týkaly otázek, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K námitkám stěžovatele ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu či hodnocení důkazů dovolací soud konstatoval, že tyto námitky nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
Ústavní soud tak konstatuje, že stěžovatel nesplnil svoje povinnosti, v důsledku čehož bylo jeho dovolání správně odmítnuto jako neprojednatelné. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu