Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Statutárního města Karviná, se sídlem Karviná - Fryštát, Fryštátská 72/1, zastoupeného JUDr. Dagmar Soukenkovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Čs. legií 1364/20, proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 20. 10. 2009, čj. 47 Nc 1480/2008 - 42, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 12. 2009, čj. 10 Co 1182/2009 - 54, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel uvedl, že ve zmíněném exekučním řízení navrhl zastavení exekuce proto, že právo na výkon exekučního titulu zaniklo podle § 88 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění do 1. ledna 2006 (dále "zákon o přestupcích"). Vzhledem k tomuto dispozitivnímu úkonu u něj obecné soudy shledaly zavinění na zastavení exekuce, ačkoliv k tomu došlo výlučně v důsledku zániku vymáhaného nároku prekluzí. K tomu měly přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že procesně odpovídá za to, že exekuční titul bude vykonatelný po celou dobu exekučního řízení a že zavinil jeho zastavení.
O procesním zavinění oprávněného lze uvažovat, jen pokud nezachoval při podání návrhu na exekuci nebo při jejím provádění potřebnou míru pečlivosti. Obecné soudy měly vzít v úvahu, proč k zastavení exekuce došlo a po celou dobu řízení zkoumat, z úřední povinnosti, zda nedošlo k prekluzi. Pokud tak neučinily, nezbývalo stěžovateli než podat návrh na zastavení exekuce v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1800/2007.
Poté co se Ústavní soud seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, tvrzená pochybení ve věci stěžovatele neshledal. K problematice náhrady nákladů exekuce se Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, a v nálezu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06 , kde uvedl, že pro rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce je východiskem určení a hodnocení důvodů, pro které k zastavení exekuce došlo. V usnesení ze dne 14. 4. 2006, sp. zn. III. ÚS 282/06 , pak Ústavní soud vyslovil, že ustanovení § 87 exekučního řádu nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení, tj. ustanovení § 270 a § 271 OSŘ, neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity OSŘ (§ 52 odst. 1 exekučního řádu).
Jak vyplývá z napadených rozhodnutí obecných soudů, exekuce byla zastavena k návrhu stěžovatele ze dne 9. října 2009, tedy na základě jeho dispozitivního úkonu, jímž byly vázány. Proto uzavřely, že bez ohledu na to, zda a jakým způsobem jej odůvodnil, je to právě on, kdo zavinil, že exekuce musela být zastavena. Podle § 89 exekučního řádu jej tak stíhá povinnost hradit její náklady, jako důsledek jeho procesní odpovědnosti. Krajský soud v Ostravě (dále "odvolací soud") se přitom jeho argumentací (tj. že mu nelze vytknout, že před podáním návrhu na nařízení exekuce nezachoval potřebnou míru pečlivosti) dostatečně vypořádal. Stěžovatelem citované ustanovení § 88 zákona o přestupcích bylo pak s účinností od 1. ledna 2006 zrušeno zákonem č. 501/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím správního řádu.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou dostatečným, logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatele, při polemice s učiněnými právními závěry, nepřekročila rámec podústavního práva. Navíc se obrací na Ústavní soud se skutkově totožnou věcí a používá stejnou argumentaci, se kterou se Ústavní soud již vypořádal na základě jeho předcházejících ústavních stížností, které byly odmítnuty jako neopodstatněné ( sp. zn. IV. ÚS 839/10 , ze dne 14. 3. 2011 a sp. zn. I. ÚS 840/10 , ze dne 10. 3. 2011). Od svých zde uvedených závěrů se přitom Ústavní soud nemá důvod odchýlit ani v posuzovaném případě, a proto na ně pro stručnost dále odkazuje.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že vzhledem k výši částky nákladů exekuce lze věc v rovině ústavněprávního přezkumu označit jako bagatelní a již tato skutečnost sama o sobě vylučuje její posun do ústavněprávní roviny a činí tak návrh zjevně neopodstatněným (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2538/09 ).
Proto byla ústavní stížnost stěžovatele, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 24. května 2011
Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu