K odškodnění obětí nacistické perzekuce
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud
rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti M. Š.proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 15. 12. 1995, sp. zn. 3 A 64/95, t a k t o :
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 1995, sp. zn. 3 A 64/95, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 20. 7. 1995, č. j. 106 227 433/BC, s e z r u š u j e .
O d ů v o d n ě n í :
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 15. 12. 1995, sp. zn. 3 A 64/95, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 20. 7. 1995. Tímto rozhodnutím byla tehdy zamítnuta žádost M. Š. o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, s odůvodněním, že nebyla splněna podmínka ustanovení § 2 zákona, protože její manžel v době úmrtí již neměl status československého politického vězně podle ustanovení § 2 odst. 1 bod 5. zákona č. 255/1946 Sb., jak to požaduje zákon č. 217/1994 Sb., v platném znění.
Navrhovatelka podala proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek k Vrchnímu soudu v Praze, ve kterém poukázala na nepřímé svědectví o tom, že A. Š. nezahynul až 8. května 1945, ale že byl zastřelen na korbě nákladního auta při evakuaci koncentračního tábora již 25. 4. 1945. Vrchní soud však dospěl k závěru, že se navrhovatelce nepodařilo toto datum prokázat a opřel se o doklady Mezinárodního červeného kříže, v nichž se uvádí jako den smrti 8. květen 1945. Vrchní soud dále dospěl k závěru, že status politického vězně trval u manžela stěžovatelky pouze do 5. 5. 1945. Zemřel-li až po uplynutí tohoto období, nebyl již dle stanoviska vrchního soudu politickým vězněm podle zákona č. 255/1946 Sb., a nemůže být proto považován za postiženou osobu. Stěžovatelka napadla svou ústavní stížností rozsudek vrchního soudu ve dvojím směru. Předně namítla, že Česká správa sociálního zabezpečení i Vrchní soud v Praze nesprávným výkladem zákona rozhodly v rozporu s článkem 1 Listiny základních práv a svobod o rovnosti lidí v důstojnosti i v právech. Dále pak namítla, že soud neodstranil nejasnosti o datu smrti A. Š., neboť - dle svědectví - postižený zemřel již 25. 4. 1945.
Zřejmě pro případ, že by soud nepřijal závěr stěžovatelky, doplnila tato svou ústavní stížnost 27. 5. 1996 a 8. 7. 1996 návrhem na zrušení části § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., ve znění zákona č. 77/1995 Sb.
Tento návrh plénum Ústavního soudu projednalo a svým nálezem ze dne 7. května 1997 (sp. zn.
Pl. ÚS 23/96
) zamítlo návrh
stěžovatelky na zrušení této části zákona, neboť usoudilo, že k porušení zákonných práv stěžovatelky nedošlo v přímém důsledku zákonné úpravy samé, ale chybnou interpretací tohoto dotčeného ustanovení zákona. Ústavní soud dospěl k závěru, že výklad, o který se opírá zamítavé stanovisko vrchního soudu v této věci, není udržitelný a že - vedle určitých dalších v zákoně zmíněných případů - byl politickým vězněm každý, kdo v době mezi 15. březnem 1939 a 4. květnem 1945 byl z důvodů v zákoně uvedených omezen na osobní svobodě vězněním, internováním, odvlečením nebo jinak. Tento závěr je významný z hlediska ústavní stížnosti M. Š. potud, že její manžel nepochybně uvedené podmínky splňoval. Myšlenka, že by tento status postižený občan právě prodloužením svého věznění za hranici 4. května 1945 ztratil, je absurdní a odporuje smyslu zákona.
jednorázové peněžní částky spjato s citovaným nálezem pléna Ústavního soudu a jeho odůvodněním.
Ústavní soud proto pokládá nárok M. Š. podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, v platném znění, za nepochybný, neboť zákon nestanoví ani pojem koncentračního tábora, ani nevymezuje dobu existence koncentračních táborů, a protože termín 4. 5. 1945 podle jiného zákona (č. 255/1946 Sb.) pro vymezení jiných skutečností (totiž pojmu politického vězně) nelze pokládat za časovou hranici pro předpoklad, že vězni, kteří zemřeli v koncentračním táboře po tomto datu, v koncentračním táboře vlastně nezemřeli.
Protože rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení i rozsudek Vrchního soudu v Praze v této věci vycházely z absurdní a smyslu zákona neodpovídající interpretace, došlo k porušení základního práva stěžovatelky podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť jí nebyla poskytnuta soudní ochrana proti rozhodnutí, jež nemělo zákonného opodstatnění. Z výše uvedených důvodů nemohl senát Ústavního soudu než zrušit uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. V Brně 24. června 1997