Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. R., zastoupeného JUDr. Kateřinou Lukešovou, advokátkou v Pardubicích, Smilova 386, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích č. j. 23 Co 607/2007-585 ze dne 20. prosince 2007 a proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích č. j. 10 C 228/2000-570 ze dne 13. listopadu 2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel nejdříve uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích č. j. 10 C 228/2000-545 ze dne 17. července 2007 bylo skončeno řízení o vypořádání společného jmění manželů. Uvedený rozsudek byl vyhlášen v nepřítomnosti stěžovatele, přestože tohoto jednání nemohl být přítomen, omluvil se a požádal o odročení jednání. Dodal, že mu označený rozsudek nebyl poprvé ani doručen, protože v době, kdy byl doručován, se prokazatelně zdržoval se svou nezletilou dcerou na zahraniční cestě. Skutečnost, že tento rozsudek je v právní moci, zjistil až v souvislosti s doručením jiného rozhodnutí a ověřil si ji nahlédnutím do spisu.
Lhůta k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozsudku uplyne nejpozději dne 9. 11. 2007. Na základě výše uvedených zjištění podal stěžovatel dne 25. 10. 2007 žádost o okamžité ustanovení advokáta pro řízení v této věci a také logicky k podání ústavní stížnosti proti uvedenému rozsudku; dále podal žádost o osvobození od soudních poplatků, k čemuž předložil přehled o svých osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Tyto žádosti byly napadeným usnesením soudu prvního stupně zamítnuty a rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno odvolacím soudem (usnesení ze dne 20.
12. 2007). V této souvislosti poukázal stěžovatel také na to, že při nahlížení do spisu dne 27. 12. 2007 ve spisu neexistoval žádný protokol o hlasování a později byl spis pozměněn (protokol č.l. 585), protože předtím jako č.l. 583 až 588 byla začíslována podání stěžovatele ze dne 20. a 26. prosince 2007, doručená soudu osobně dne 20. a 27. prosince 2007. Stěžovatel poukazuje současně na to, že na základě nepravomocného rozsudku soudu prvního stupně je proti němu vedena exekuce. Dále uvádí, že Česká advokátní komora posoudila jeho osobní a majetkové poměry odlišně (než soudy) a poskytla mu právní zastoupení k poskytnutí bezplatné právní pomoci při ústavní stížnosti proti rozsudku soudu prvního stupně.
Zdůraznil i to, že v řízení o exekuci mu bylo rozhodnutím Okresního soudu v Pardubicích přiznáno osvobození od soudních poplatků a byl mu ustanoven advokát k ochraně jeho zájmů. Rovněž k podání ústavní stížnosti proti napadeným usnesením mu Česká advokátní komora přiznala bezplatnou právní pomoc. Konečně uvedl, že i v jiném řízení vedeném před Okresním soudem v Kolíně mu bylo usnesením Krajského soudu v Praze přiznáno osvobození od soudních poplatků a byl mu ustanoven advokát k ochraně jeho zájmů.
Stěžovatel dále konkretizoval námitky proti napadenému usnesení odvolacího soudu. Uvedl, že závěr tohoto soudu, že žádal ustanovení advokáta pouze k podání ústavní stížnosti je zkreslený a nevyplývá ze spisu. O ustanovení advokáta logicky žádal k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a návazně i k podání ústavní stížnosti. Dále namítal, že je nesprávný závěr soudů o výši poplatku z odvolání, neboť jeho výše je podstatně jiná (řádově desetitisícová). I kdyby však soudní poplatek skutečně činil jen 1.000,- Kč, nebylo to v jeho případě důvodem zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků.
Stěžovatel nesouhlasil ani s odůvodněním napadených rozhodnutí, která poukazovala na to, že jako osoba s vysokoškolským vzděláním je schopen se dostatečně hájit sám. Zdůraznil, že má vysokoškolské vzdělání technického směru a jeho znalosti nejsou dostatečné k účinné ochraně jeho zájmů. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ve svém vyjádření prohlásil, že setrvává na svém názoru, že rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích bylo věcně správné a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dodal, že obecné soudy nejsou oprávněny ustanovovat advokáta pro řízení před Ústavním soudem a že v dané věci vůbec nebylo možné postupovat podle ustanovení § 30 odst. 2 o. s. ř. a ustanovit stěžovateli zástupce z řad advokátů, neboť u něho nebyly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Vyjádřil se rovněž k námitce stěžovatele o účelovém pozměňování žurnalizace spisu a konstatoval, že exekuční řízení bylo již skončeno, neboť Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích změnil usnesení soudu prvního stupně a návrh na nařízení exekuce pro nevykonatelnost exekučního titulu zamítl. Vyjádření obecných soudů byla cestou právní zástupkyně zaslána stěžovateli k případné replice, kterou stěžovatel nevyužil.
Okresní soud v Pardubicích napadeným usnesením č. j. 10 C 228/2000-570 ze dne 13. listopadu 2007 stěžovateli (žalobci) nepřiznal osvobození od soudních poplatků a zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů. (Šlo o řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů.) Uvedl, že stěžovatel nesplňuje požadavky zákona odůvodňující osvobození od soudních poplatků. Od toho se následně odvíjí i možnost ustanovení zástupce z řad advokátů. Majetkové poměry stěžovatele nejsou - podle názoru soudu - takového rázu, že by nebyl schopen hradit soudní poplatek.
Případný poplatek z odvolání proti rozsudku by činil 1.000,- Kč. I v případě, že by byl stěžovatel nucen vynakládat k ochraně svých práv vyšší peněžní částky nelze - podle názoru soudu - přehlédnout objektivní situaci na jeho straně. Poukázal na stěžovatelovu cestu do Velké Británie (spolu s nezletilou dcerou), která si vyžádala nemalé finanční prostředky, což je v rozporu s jinými tvrzeními stěžovatele o jeho nepříznivé finanční situaci. Soud rovněž nepřehlédl žalobcovo tvrzení,. že má "malé úspory na sporožirovém účtu" a "menší úspory na penzijním připojištění".
Není osobou nemajetnou, neboť v tomto řízení bylo rovněž rozhodováno o tom, že do jeho vlastnictví má připadnout hodnota členských práv k družstevnímu bytu ve výši 1.300.000,- Kč. Nad rámec tohoto odůvodnění pak soud poukázal na to, že ustanovení zástupce z řad advokátů by mohlo být v případě stěžovatele rovněž stěží důvodné. Soud konstatoval, že na základě dosavadního průběhu řízení je zřejmé, že stěžovatel je schopen účinně hájit svá práva. Je osobou vysokoškolsky vzdělanou a z jeho podání doručovaných soudu lze usoudit, že takové zastoupení stěžovatele není třeba k ochraně jeho zájmů.
"K dalšímu případnému odůvodnění v této poznámce" soud odkázal i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 684/05 ze dne 4. 8. 2006.
Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o němž bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích č. j. 23 Co 607/2007-585 ze dne 20. prosince 2007 tak, že usnesení soudu prvního stupně bylo potvrzeno. V odůvodnění soud uvedl, že z obsahu podání stěžovatele vyplývá, že důvodem jeho žádosti o ustanovení advokáta je podání ústavní stížnosti. Okresní soud proto rozhodl správně, pokud stěžovateli pro účely řízení před Ústavním soudem neustanovil advokáta.
Ústavní soud není součástí obecné justice, řízení před ním upravuje zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a obecné soudy nemohou pro toto řízení ustanovovat advokáta. Poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 649/01 ze dne 17. 1. 2002. Dále uvedl, že okresní soud dospěl také ke správnému závěru, pokud stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků, neboť rozhodnými okolnostmi pro přiznání osvobození od soudních poplatků jsou nejen poměry žadatele, ale i výše soudního poplatku, který by měl být žadatelem hrazen.
V této souvislosti krajský soud podrobně rozebral příslušná ustanovení zákona o soudních poplatcích a dovodil, že se v souzené věci jedná o soudní poplatek ve výši toliko 1.000 Kč, tedy ve výši minimální.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů, že nesplňuje podmínky osvobození od soudních poplatků. Podle jeho názoru mu soud prvního stupně měl požadované osvobození poskytnout, protože jeho osobní, majetkové i výdělkové poměry takové osvobození odůvodňují, což dokládá rozhodnutími obecných soudů v jiných věcech i rozhodnutím České advokátní komory o poskytnutí bezplatné právní pomoci. Zpochybňuje také závěry obecných soudů, jimiž bylo odůvodněno zamítnutí jeho žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů k ochraně jeho práv.
Ústavní soud námitkám stěžovatele nepřisvědčil. Ze soudního spisu i z napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně (konečně i soudu odvolacího) vyplývá, že se obecné soudy při úvaze o možném osvobození stěžovatele od soudních poplatků posouzením jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrů zabývaly dostatečně a zhodnotily vše podstatné, co v řízení vyšlo najevo. Své rozhodnutí v tomto směru řádně odůvodnily. Skutečnosti, které nastaly v jiných řízeních, popřípadě, které se objevily v rozhodování jiných subjektů než předmětného soudu (např. v rozhodnutích České advokátní komory), nejsou samy o sobě relevantní. Obecné soudy řádně posuzovaly předmětnou otázku pouze v rámci řízení, v němž o ní bylo rozhodováno. V postupu obecných soudů a v jejich rozhodnutích tedy v dané věci Ústavní soud porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces neshledal.
Pokud jde o rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů, konstatuje Ústavní soud, že soud prvního stupně postupoval v souladu s příslušnou právní úpravou. Podle ustanovení § 30 odst. 1 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, ustanoví předseda senátu na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. Tato podmínka se týká i zástupce z řad advokátů. V dané věci však usnesením soudu prvního stupně stěžovateli osvobození od soudních poplatků nebylo vůbec přiznáno, a proto - vzhledem k citovanému ustanovení o.
s. ř. - mu nemohl být ustanoven ani zástupce (zde z řad advokátů). Uvedený závěr také soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí zřetelně vyslovil. Pokud jde o jeho názor, že stěžovatel vzhledem ke svým schopnostem právního zástupce nepotřebuje, jednalo se o poznámku nad rámec nezbytného odůvodnění, což ostatně i soud prvního stupně sám uvedl. Co se týče námitky stěžovatele, že zástupce žádal nejen k podání ústavní stížnosti, ale i k podání odvolání proti meritornímu rozhodnutí, a že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru zkreslené, Ústavní soud konstatuje, že žádost stěžovatele o ustanovení zástupce ze dne 25.
10. 2007 byla výlučně odůvodněna potřebou povinného zastoupení k podání ústavní stížnosti. I ve všech dalších podáních stěžovatel zdůrazňoval podání ústavní stížnosti (i v závěru svých podání - viz výše uvedená rekapitulace spisu) a jen mezi řádky v podáních na č. l. 564 a 569 uvádí, že žádá advokáta i pro odvolání. Nicméně uvedené skutečnosti nemohou nic změnit na správných závěrech soudů, neboť - jak již bylo uvedeno - zástupce (i z řad advokátů) lze ustanovit jen v případě, že jsou splněny podmínky osvobození od soudních poplatků.
Pro úplnost Ústavní soud připomíná - v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí - že k podání ústavní stížnosti - vzhledem k samostatné úpravě řízení před ním a vzhledem k tomu, že není součástí obecné soudní soustavy - není obecný soud oprávněn zástupce (i z řad advokátů) ustanovit.
Stěžovatel namítal, že je nesprávný závěr obecných soudů o výši soudního poplatku, neboť jeho výše je daleko vyšší. Rovněž této námitce Ústavní soud nevyhověl. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v němž je podrobně rozebrán způsob výpočtu soudního poplatku, k němuž není třeba již nic doplňovat, neboť se jednalo o aplikaci jednoduchého práva ústavně konformním způsobem (viz str. 3 a 4 rozsudku krajského soudu).
Stěžovatel namítal konečně i nesprávnou žurnalizaci spisu. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani této námitce. Ze soudního spisu, který měl Ústavní soud k dispozici, žádné přesuny v založení jednotlivých stran soudního spisu nevyplývají.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyplývajícími neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. září 2008
Ivana Janů v.r. předsedkyně senátu