Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. M., zast. Mgr. Ing. Janem Lerchem, advokátem, sídlem Bedřicha Smetany 167/2, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20.11.2009, č.j. 61 Co 576/2009-43, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a GE Money Bank, a.s., sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4, a H. V., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vyslovil porušení jejího práva na nedotknutelnost soukromí a práva vlastnit majetek a napadené usnesení krajského soudu zrušil. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 7 Listiny:
1) Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. 2) Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Čl. 11 Listiny: veřejně.
Čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. 4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. 5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
V exekučním řízení vedeném pro vymožení částky 20 374,78 Kč s příslušenstvím vydal soudní exekutor usnesením dražební vyhlášku, a to v souladu s § 336b odst. 2 obč. soudního řádu. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka, jako spoluvlastnice bytu, odvolání s tím, že provedení dražby brání její spoluvlastnický podíl k dražené nemovitosti, a že dražený byt je zatížen jejím doživotním užívacím právem k bytu na základě ústní dohody uzavřené s povinnou, která by měla být respektována i případným nabyvatelem spoluvlastnického podílu k bytu a zájemci o dražbu by s ní měli být seznámeni jako se závadou spojenou s draženou nemovitostí.
Krajský soud napadeným usnesením rozhodl tak, že usnesení soudního exekutora ve výrocích III., IV., V. a VI. Potvrdil, v dalších výrocích stěžovatelčino odvolání odmítl. V odůvodnění tohoto usnesení vysvětlil stěžovatelce zákonem stanovený postup (viz zejména § 338 obč. soudního řádu) při uplatňování předkupního práva v exekučním řízení a uzavřel, že její předkupní právo není překážkou pro provedení dražby. V další části odůvodnění objasnil charakter závad ve smyslu § 336a odst. 1 obč. soudního řádu, jež mají vliv na určení výsledné ceny předmětu dražby, a připomenul, že tvrzené užívací právo takovou závadou není.
Posléze poučil stěžovatelku o povaze spoluvlastnického vztahu, o postavení spoluvlastníka při nakládání s podílem, jakož i při rozhodování o hospodaření se společnou věcí. Tuto záležitost uzavřel s tím, že tento právní stav vychází ze zákona, nemusí být proto ozřejměn v dražební vyhlášce.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří stěžovatelčiny představy o jejím právním statusu (rozsahu práv a povinností), jako podílové spoluvlastnice, v exekučním řízení vedeném na spoluvlastnický podíl dalšího spoluvlastníka. Z předložených podkladů je naprosto zřejmé, že tyto představy nemají žádný právní poklad, jsou výronem neznalosti právní povahy ideálního podílového spoluvlastnictví, konkrétně se projevující při rozhodování o hospodaření se společnou věcí (zejména ohledně obligační povahy účinků dohody spoluvlastníků o jejím užívání) a při uplatnění funkce a účelu zákonného předkupního práva spojeného s některými případy převodů spoluvlastnického podílu (zčásti respektovaného i při exekuční dražbě).
Ústavní soud shledává, že stěžovatelce se dostalo řádného, až mimořádného, vysvětlení krajským soudem a je na ní, aby svoje právní postavení respektovala. Z těchto důvodů nemohlo dojít napadeným usnesením, kterým byla potvrzena dražební vyhláška, ani k zásahu do nedotknutelnosti obydlí ve smyslu čl. 7 Listiny (stěžovatelčino obydlí touto dražební vyhláškou zůstalo nezměněno), ani k zásahu do práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny (dražební vyhláška nezměnila rozsah existujících stěžovatelčiných majetkových práv).
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. ledna 2010
Vojen Güttler, v.r. předseda senátu