Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky S. W., právně zastoupené Mgr. Romanem Sklenářem, advokátem, sídlem Osvobozených pol. vězňů 656, Kladno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. listopadu 2024 č. j. 13 Co 239/2024-428, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 18. dubna 2024 č. j. 90 P 338/2021-373, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a J. O. a A. O., jako vedlejších účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. V posuzované věci rozhodovaly obecné soudy o změně úpravy péče o dítě a o výživném. Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem tak, že nezletilý A. se odnímá ze střídavé péče rodičů, do které byl svěřen předchozím rozsudkem (výrok I), a svěřuje se do péče otce (vedlejší účastník). Dalšími výroky okresní soud upravil povinnosti týkající se výživného. Při rozhodování vzal okresní soud do úvahy informace získané od opatrovníka, který hovořil s nezletilým v průběhu řízení dvakrát. Dále vyšel ze zprávy OSPOD, ze skutečnosti, že nezletilý nastupuje povinnou školní docházku, přičemž stěžovatelka (matka nezletilého) a otec bydlí v od sebe vzdálených městech. Okresní soud zvážil také to, že stěžovatelka v minulosti intervaly střídavé péče opakovaně nedodržovala, otec zajistil nezletilému předškolní vzdělávání, pouze u otce byla nezletilému až dosud poskytována veškerá zdravotní péče, stěžovatelka nemluví česky a při vyřizování záležitostí nezletilého je odkázána na pomoc jiných. Stěžovatelka zůstala rodičem spíše pasivním. Otec se nezletilému až dosud plnohodnotně věnoval, a to po všech stránkách. V režimu nadcházející školní docházky bude navíc otec významně lépe schopen spolupracovat se školou, neboť stěžovatelka je z důvodu jazykové bariéry v tomto značně nesamostatná. Kromě toho okresní soud upozornil, že ze strany otce nespatřuje žádné tendence stěžovatelku v běžném styku s nezletilým omezovat.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresní soudu, pokud jde o úpravu péče o nezletilého, a změnil jej, pokud jde o úpravu výživného. K úpravě péče uvedl, že rodiče spolu aktuálně dokáží více spolupracovat, otec reálně poskytuje prostor pro co nejširší styk stěžovatelky s nezletilým, a to za předpokladu, že nezletilý plnohodnotně dochází do školy. Dle opatrovníka je žádoucí, aby nyní, kdy nezletilý v rámci školní docházky získává a učí se naprosté základy všeho potřebného, byl v péči toho, kdo je lépe schopen mu s učením pomoci a kdo se lépe orientuje v systému školství a lékařské péče a dokáže lépe udržet režim a pravidla. Se samotným nezletilým hovořil soud opakovaně, vyjádřil se v tom směru, že má rád oba rodiče, avšak při podrobnějším doptávání ohledně školy se nebyl schopen blíže vyjádřit k tomu, jak by zvládal návštěvu dvou škol s různým režimem. Soud vzal v úvahu skutečnost, že pokud by nezletilý docházel do dvou různých škol, představovalo by to pro něj neustálý tlak a psychickou nepohodu. Otec v kontaktech nezletilého se stěžovatelkou nebrání, je si vědom její důležitosti v životě chlapce i v rozvíjení jeho čínské identity. Krajský soud při zvážení všech okolností vyhodnotil, že střídavá péče neodpovídá nejlépe zájmu nezletilého, modelem, který tento požadavek splňuje, je aktuálně výlučná péče otce.
4. Proti rozsudku okresního soudu a krajského soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost. V té uvádí, že v řízení před obecnými soudy byla prokázána řada okolností, které svědčí jednoznačně ve prospěch střídavé péče. Krajský soud v rozsudku argumentuje podstatnou změnou okolností spočívající v nástupu nezletilého na základní školu, ale činí tak poměrně stručně. Stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, ze které vyplývá, že nástup dítěte do základní školy automaticky neznamená vyloučení možnosti střídavé péče. S odkazem na Ústavní soud (nález sp. zn. I. ÚS 3522/22 ) stěžovatelka tvrdí, že soudy nevysvětlily, jaké dispozice nezletilému brání ve zvládání změn prostředí ve dvou vzdálených bydlištích rodičů. Obecné soudy navíc žádným způsobem nezvážily možnost tzv. asymetrické střídavé péče. Obecné soudy se dle stěžovatelky dopustily generalizace v neprospěch střídavé péče.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přehodnocování závěrů obecných soudů ve věcech úpravy péče o nezletilé. Posuzování těchto otázek náleží především obecným soudům, které vynášejí skutkové závěry z bezprostřední blízkosti, na základě bezprostředního vnímání důkazů. Ústavnímu soudu nepřísluší suplovat roli další přezkumné instance, rozhodnutí obecných soudů zruší jen tehdy, jsou-li neústavní. K ničemu takovému v této věci nedošlo.
7. K otázce svěřování dětí do péče po rozchodu rodičů se Ústavní soud ve své nálezové judikatuře již opakovaně vyjádřil. Základním kamenem, pokud jde o péči o děti, je dle judikatury zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Obecné soudy musí u každého z rodičů posoudit čtyři kritéria: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014).
8. Ústavní soud také ve své judikatuře formuloval "návod" pro posuzování případů, kdy rodiče bydlí ve značné vzdálenosti od sebe. V nálezu ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. III. ÚS 2391/21 konstatoval, že jestliže bydliště obou rodičů dělí větší vzdálenost, mají obecné soudy při vyhodnocování vhodnosti střídavé péče vzít v úvahu jak okolnosti na straně nezletilého (zejména jeho osobní a osobnostní dispozice a další specifika týkající se zvládání změn a vzdělávacího procesu), tak i na straně obou rodičů (zejména úroveň jejich vzájemné komunikace a ochotu spolupracovat při předcházení negativům atypické podoby vzdělávacího procesu) a institucí vzdělávacího procesu (zejména možnost realizace vzdělávání v jedné škole, či kompatibilitu vzdělávání ve dvou školách, není-li to možné).
9. K posuzované věci Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se dostatečně zabývaly posouzením nejlepšího zájmu dítěte, do svého rozhodování zahrnuly hledisko pouta mezi oběma rodiči a nezletilým, specifickou situaci danou snahou matky rozvíjet čínskou identitu nezletilého, schopnosti obou rodičů se o nezletilého starat a zjišťovaly také názor dítěte, a to jak prostřednictvím opatrovníka, tak přímo. Soudům v tomto ohledu tedy nelze nic vytknout, postupovaly zcela korektně a v souladu s judikaturou Ústavního soudu.
10. Stran rozhodnutí soudů svěřit nezletilého do péče otce, toto je opřeno o zcela racionální úvahy, v rámci kterých obecné soudy vyšly ze všech zjištěných skutečností a současně z pravidla, že základním hlediskem, které musejí zvažovat, je nejlepší zájem dítěte. Je pravdou, jak tvrdí stěžovatelka, že Ústavní soud v judikatuře zdůrazňuje možnost asymetrické střídavé péče a z důvodu jejího nezvážení v minulosti rušil rozhodnutí obecných soudů. To se však stalo za situace, kdy obecné soudy odůvodnily závěry o výlučné péči jednoho z rodičů jen odkazem na informaci o tom, jak daleko od sebe rodiče bydlí, aniž by zvažovaly vztahy obou rodičů s daným dítětem (obojí bylo argumentem pro kasační zásah Ústavního soudu nálezem ze dne 30.
3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3522/22 , který cituje i stěžovatelka). Obecné soudy v posuzovaném případě takto nepostupovaly. Z napadených rozsudků je patrné, že soudy vycházely z toho, jak fungují vztahy mezi nezletilým a oběma rodiči, jak je který z rodičů schopen se o nezletilého, který nastupuje do základní školy, postarat (v tomto ohledu hrála zcela nepřekvapivě svou roli skutečnost, že stěžovatelka se dosud nedomluví česky, což soudy, jak plyne z rozsudků, ověřovaly i v rámci jednání, a je tedy odkázaná na pomoc, pokud jde o zařizování běžných záležitostí nezletilého spojených právě se školní docházkou nebo lékařskou péčí), dále soudy zvážily, že některé záležitosti nezletilého byly i přes střídavou péči ponechány výhradně na otci (zdravotní péče, zajištění předškolního vzdělávání) a potenciální dopad střídaní základních škol na psychiku nezletilého.
Neopomněly se také věnovat skutečnosti, že otec nijak nebrání styku nezletilého se stěžovatelkou. Z napadeného rozsudku krajského soudu vyplývá, že styk nezletilého se stěžovatelkou se po nástupu nezletilého do základní školy postupně rozšiřuje, otec je schopen a ochoten domluvit ve škole, kam nezletilý dochází, jeho omluvení z výuky. Ústavní soud k tomuto konstatuje, že postup obecných soudů byl naprosto korektní, soudy zvážily všechny okolnosti, které měly k dispozici a odpovídajícím způsobem je vyhodnotily.
11. Nad výše uvedené Ústavní soud doplňuje, že stěžovatelka asymetrickou péči jako variantu zmínila až v řízení před Ústavním soudem. Před krajským soudem v rámci odvolání stále požadovala rovnodílnou střídavou péči. Už okresní soud se přitom snažil přivést rodiče k nalezení takového řešení, které by nezletilému umožňovalo nadále být s nimi oběma a přitom nemuset navštěvovat dvě různé školy. Tato snaha nebyla úspěšná ani s využitím mediace. Obecným soudům tedy nelze vyčítat, že by "slepě" prosazovaly svěření nezletilého do péče otce, aniž by se zabývaly jinými variantami, a to tím spíše za situace, kdy stěžovatelka měla i za přispění mediace možnost s otcem nezletilého dosáhnout dohody. Z napadených rozsudků však není patrno, že by až dosud tato připouštěla např. právě variantu asymetrické střídavé péče. Není ovšem možné, aby takový návrh stěžovatelka nechávala až na řízení před Ústavním soudem, kterému, jak bylo konstatováno výše, nepřísluší suplovat roli další přezkumné instance.
12. Za dané situace Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že obecné soudy vzaly do úvahy všechny relevantní skutečnosti a rozhodly o péči o nezletilého v souladu s jeho nejlepším zájmem. Ústavní soud proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 30. května 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu