Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Baxy (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Antona Zvinchkovskyi, zastoupeného Mgr. Petrem Cilínkem, advokátem, sídlem Bolzanova 1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 2024 č. j. 30 Cdo 3846/2023-74, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2023 č. j. 19 Co 11/2023-63 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. září 2022 č. j. 10 C 201/2021-49, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práv zakotvených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadeného usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel se žalobou domáhal náhrady škody v částce 154 238 Kč s příslušenstvím, kterou měl utrpět v důsledku rozhodnutí Policie České republiky o jeho správním vyhoštění ze dne 2. 3. 2020 č. j. KRPZ-132362-49/ČJ-2019-150026-SV. Obvodní soud pro Prahu 7 ("obvodní soud") napadeným rozhodnutím žalobu zamítl. Odvolání stěžovatele zamítl Městský soud v Praze ("městský soud") a potvrdil rozsudek obvodního soudu. Následné dovolání stěžovatele odmítl napadeným usnesením Nejvyšší soud pro jeho vady, neboť stěžovatel nevymezil žádnou právní otázku, na které rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a ani od jaké rozhodovací praxe by se měl Nejvyšší soud odchýlit a jakou vyřešenou právní otázku by měl posoudit odlišně.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že náhrady škody se domáhal jak z titulu nezákonného rozhodnutí, tak z titulu nesprávného úředního postupu. Napadené rozhodnutí o správním vyhoštění bylo totiž v odvolacím řízení zrušeno pro nezákonnost a řízení navíc trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Stěžovatel musel kvůli tomu celou dobu čekat na vydání pracovního povolení, neboť trvání řízení o správním vyhoštění bylo překážkou. V postupu správního orgánu v řízení o vyhoštění byly shledány závažné nedostatky při posuzování doby, po kterou byl stěžovatel v České republice přítomen, kvůli čemuž muselo být řízení následně zastaveno. Obvodní soud nepřihlédl ke všem stěžovatelovým tvrzením, postupoval příliš formálně a žalobu zamítl, protože výše citované rozhodnutí Policie České republiky podle něj nebylo nezákonné. Jak městský soud, tak Nejvyšší soud se ztotožnily s právním hodnocením obvodního soudu, což představuje chybné právní posouzení, které je v rozporu s ústavněprávními předpisy na ochranu majetku.
4. Stěžovatel poukazuje na nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 1099/19 , který říká, že pokud se státní orgán v řízení o přestupku dopustí pochybení, pro něž je správní orgán nucen řízení o přestupku zastavit, neboť se původní podezření o spáchání přestupku nepotvrdilo, je nutno v takové věci hledět na oznámení o zahájení řízení o přestupku spojené se sdělením obvinění z přestupku a na něj navazující řízení o přestupku jako na nezákonné, za něž obviněnému přísluší právo na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Dále stěžovatel poukazuje na čl. 4 odst. 4 Listiny ve spojení s nálezem ze dne 16. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3377/12 podle nějž nepřiznání náhrady škody v důsledku formalistického výkladu, který nerespektuje maximu čl. 4 odst. 4 Listiny (při aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. jsou orgány veřejné moci povinny šetřit podstatu a práva na náhradu škody zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny), je v rozporu s právem na spravedlivý proces a právem na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
6. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro nezpůsobilé vymezení splnění předpokladů jeho přípustnosti v rozporu s požadavky plynoucími z § 241a odst. 2 o. s. ř., je nejdříve nutné posoudit přípustnost ústavní stížnosti ve vztahu k jednotlivým napadeným rozhodnutím. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 Ústavní soud uvedl, že pokud dovolatel nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona Ústavním soudu.
Jelikož v projednávané věci Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele důvodně jako vadné (jak bude vyloženo níže), je ústavní stížnost přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu. V části směřující proti rozsudkům obvodního soudu a městského soudu je ústavní stížnost nepřípustná. Námitky vznášené vůči těmto rozsudkům tak Ústavní soud dále nezkoumal a soustředil se pouze na námitky proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 21. 2. 2024 sp. zn. II. ÚS 2770/23 , bod 7).
7. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
8. Stěžovatele, povinně v řízení o ústavní stížnosti zastoupeného advokátem, stíhá břemeno tvrzení a je tedy jen na něm, aby Ústavnímu soudu předložil přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou případně i relevantní judikaturou, na jejichž základě by teprve Ústavní soud mohl přezkoumat napadená rozhodnutí a následně pak případně ústavní stížnosti vyhovět. Úkolem Ústavního soudu není si absentující argumentaci domýšlet a suplovat tak činnost zmocněného advokáta. Podstata jakéhokoli soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými stranami, a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení.
V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadeného rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatele. Pokud však stěžovatel, ačkoli právně zastoupen, žádnou argumentaci nenabídne, nemá Ústavní soud co přezkoumávat (např. usnesení ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. II. ÚS 3451/23 , usnesení ze dne 30. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 599/23 či usnesení ze dne 2. 11. 2021 sp. zn. I. ÚS 2741/21).
9. Ústavní soud připomíná, že jeho rozhodování probíhá podle principu kasace - ústavní stížností je nutné napadnout též rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje. To stěžovatel učinil, když napadl v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud ale odmítl dovolání stěžovatele jako vadné a nezabýval se jím meritorně. Bylo tedy namístě, aby stěžovatel tento závěr ústavněprávně zpochybnil a vyložil, z jakých důvodů Nejvyšší soud ústavněprávně pochybil.
Stěžovatel ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ale neuvádí žádný relevantní (natožpak ústavněprávní) argument nad rámec prostého označení tvrzeně porušených základních práv a citace dvou judikátů Ústavního soudu, aniž by jakkoli vysvětlil, proč jsou přiléhavé na jeho konkrétní případ a jak se vážou k přípustnosti jeho dovolání. Usnesení Nejvyššího soudu je čistě procesní a je založeno na okolnosti, že dovolání stěžovatele bylo natolik vadné, že se Nejvyšší soud nemohl zabývat podstatou věci. Tento závěr Nejvyššího soudu stěžovatel vůbec nezpochybnil.
Za této situace Ústavní soud nemá, co by na napadeném usnesení Nejvyššího soudu věcně přezkoumával. Ústavní stížnost je proto ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3451/23 ).
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že podaná ústavní stížnost byla v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části, směřující proti rozsudkům obvodního soudu a městského soudu, byla odmítnuta jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. dubna 2024
Josef Baxa v. r. předseda senátu