Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Svobodové, zastoupené Mgr. Veronikou Soukupovou, advokátkou se sídlem Tylov 147, Lomnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3126/2016-270, výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 69 Co 500/2014, a výroku II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 8. 2014, sp. zn. 10 C 241/2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Ústavní soud si při projednávaném případu vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 10 C 241/2012, a to především za účelem posouzení toho, jak stěžovatelka v dovolání vymezila důvod přípustnosti podle § 237 o. s. ř. a zda lze tedy postup Nejvyššího soudu považovat za ústavně konformní. Z dovolání stěžovatelky vyplývá, že ta považovala v souladu s ustanovením § 237 o. s. ř. dovolací důvod v tom, že "rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací osud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož se jedná o otázku doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešenou".
V souvislosti s uvedeným nelze opomenout, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Z povahy věci vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014).
Stěžovatelka vymezila důvody svého dovolání zcela obecně a nelze tak dospět k závěru, že by Nejvyšší soud v dané věci pochybil. V projednávaném případě nepředstavuje dovolání stěžovatelky efektivní vyčerpání procesního prostředku k ochraně jejího práva (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což v prvé řadě předpokládá, aby dovolání obsahovalo řádnou argumentaci ve vztahu k jeho přípustnosti, což se v daném případě nestalo.
Podání vadného dovolání též nelze postavit na roveň situaci popsané v § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť stěžovatel svým nesprávným postupem neumožnil dovolacímu soudu zvažovat přípustnost dovolání. Z těchto důvodů nemohlo dojít napadeným usnesením Nejvyššího soudu k zásahu do stěžovatelčiných základních práv.
V dovolání zvolená právní argumentace je příznačná spíše pro odvolání, nikoliv však pro dovolání. Nejvyšší soud proto neporušil ústavně zaručená práva stěžovatelky, odmítl-li dovolání jako nepřípustné. Z výše vyložených důvodů považuje Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu za ústavně konformní a ústavní stížnost ve vztahu k jeho rozhodnutí za zjevně neopodstatněnou.
Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolatel nevymezil řádný dovolací důvod a ani předpoklady přípustnosti dovolání a z toho důvodu Nejvyšší soud dovolání nemohl přezkoumat. Takto odůvodněné dovolání má důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutím nižších soudů, neboť v takovém případě je třeba na dovolání pohlížet, jako by nebylo podáno vůbec. To pak činí ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím nepřípustnou pro nevyčerpání opravného prostředku řádným způsobem (viz blíže usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 ).
Namítá-li stěžovatelka, že se Nejvyšší soud přes nepřípustnost dovolání věcně vyjádřil k některým dílčím aspektům případu, nic to na shora uvedených závěrech nemění. Ústavní soud považuje za příhodné odkázat stěžovatelku stran přípustnosti dovolání na stanovisko Pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, potažmo na usnesení sp. zn. I. ÚS 13/15
.
Vzhledem ke shora řečenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3126/270, pro zjevnou neopodstatněnost (§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu) a ve vztahu k výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 69 Co 500/2014, a výroku II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 8. 2014, sp. zn. 10 C 241/2012, pro nepřípustnost (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu