Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Františka Duchoně a soudce Pavla Rychetského (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti M. S., právně zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, se sídlem Anenská 8, Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 12 C 36/2008-48 ze dne 1. 6. 2009 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 460/2009-65 ze dne 14. 1. 2010, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti v záhlaví citovaným rozsudkům, kterými byly zamítnuty jeho žalobní návrhy, aby soud rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit náhradu škody spočívající v nákladech řízení a zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Odpovědnost státu měla vzniknout kvůli nepřiměřené délce řízení, vedeného u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 9 C 732/96, které trvalo přes 9 let. Stěžovatel, aniž by využil vnitrostátní prostředky nápravy, podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), přičemž jej nepožádal o náhradu nákladů řízení (resp. ESLP rozhodl o nepřijatelnosti stížnosti dříve, než tak mohl stěžovatel učinit), proto tento nárok požadoval po vedlejším účastníkovi.
Po vedlejším účastníkovi dále požadoval zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jakož i náhradu nákladů řízení za úkony spojené s projednáním nároku u vedlejšího účastníka [resp. uplatněním nároku u příslušného úřadu dle ustanovení § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"].
V rámci řízení o právu na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu bylo postaveno na jisto, že jej stěžovatel uplatnil pozdě, vedlejší účastník vznesl námitku promlčení, a proto obecné soudy žalobu zamítly.
3. Stěžovatel tvrdí, že bylo zasaženo do jeho základního lidského práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a do jeho práva na ochranu majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), neboť mu obecné soudy v důsledku extrémně vybočující interpretace a následné aplikace ustanovení § 31 odst. 2 a 4 zákona o odpovědnosti za škodu nepřiznaly náhradu nákladů řízení před Evropským soudem pro lidská práva, jakož i náhradu nákladů řízení před obecnými soudy - protože měl "z hlediska materiální spravedlnosti v zásadě plný úspěch".
5. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s obecnými soudy provedeným výkladem tzv. jednoduchého práva, in concreto s aplikací a posouzením dopadů zákona o odpovědnosti za škodu na jeho případ.
16. Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
17. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. dubna 2010
Ivana Janů v. r. předsedkyně senátu