Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Mgr. Václava Píchy, advokáta, sídlem Sladkovského 51, Jičín, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 13 Co 787/2024-206 ze dne 17. prosince 2024 a usnesení Okresního soudu v Sokolově č. j. 7 C 421/2020-196 ze dne 23. srpna 2024, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově jako účastníků řízení a P. F. Z., t. č. Věznice Horní Slavkov, a Mgr. Ladislava Špeliny, advokáta, sídlem K. H. Borovského 692, Sokolov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny ve spojení s čl. 26 odst. 3 Listiny, právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a zásada rovnosti zaručená čl. 37 odst. 3 Listiny. K tomu mělo dojít tím, že soudy stěžovateli jako ustanovenému právnímu zástupci (advokátovi) přiznaly odměnu podle nesprávně stanovené tarifní hodnoty pro výpočet odměny za úkony právní služby. Učinily tak přesto, že Ústavní soud již v téže věci rozhodl kasačním nálezem, který soudy podle stěžovatele nerespektovaly.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Sokolově (dále také "okresní soud") sp. zn. 7 C 421/2020, P. F. Z. (vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti; dále jen "žalobce") se žalobou původně podanou u Okresního soudu v Jičíně domáhal po Mgr. Ladislavu Špelinovi (vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti; dále jen "žalovaný") zaplacení 48 000 000 Kč jako nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout nepodáním dovolání žalovaným jakožto jeho obhájcem v trestním řízení. Okresní soud v Jičíně ustanovil stěžovatele právním zástupcem žalobce a poté věc postoupil Okresnímu soudu v Sokolově jako soudu místně příslušnému. Okresní soud následně žalobu pro absenci pasivní legitimace žalovaného zamítl, což následně Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací potvrdil.
3. Usnesením č. j. 7 C 421/2020-163 ze dne 16. 5. 2023 okresní soud přiznal stěžovateli odměnu za zastupování 39 884, 61 Kč. K odvolání stěžovatele krajský soud usnesením č. j. 13 Co 249/2023-180 ze dne 25. 8. 2023 toto rozhodnutí změnil tak, že stěžovateli přiznal 40 184,61 Kč. Soudy konstatovaly, že při rozhodování o zadostiučinění za imateriální újmu se vychází z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 3192/23 ze dne 22. 5. 2024 uvedená rozhodnutí zrušil s tím, že soudy postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
4. Napadeným usnesením poté okresní soud rozhodl tak, že stěžovateli přiznal odměnu 40 184,61 Kč, což krajský soud napadeným usnesením potvrdil. Podle soudů Ústavní soud připustil možnost odklonu od nálezové judikatury za předpokladu jeho podrobného vysvětlení. V posuzované věci pak podle soudů nebyla žalobcem požadovaná výše odčinění stanovená konkrétní částkou vycházející ze znaleckého posudku a objektivizovaných hodnot, přičemž peněžité plnění uplatněné žalobcem nebylo ve své podstatě vůbec předmětem řízení, neboť žaloba byla co do základu zamítnuta.
5. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za absurdní a rozporná s právním názorem Ústavního soudu, jehož kasační závaznost soudy bagatelizovaly. Stěžovatel uvádí, že požadovanou částku stanovil klient a při jejím vědomí soudy stěžovatele ustanovily jako právního zástupce, čímž vyloučily, že by šlo o částku zjevně nepřiměřenou. Od dané částky se odvíjela i výše stěžovatelova pojištění. Stěžovatel odmítá, že by šlo odměnu odvíjet od výsledku sporu, Ústavní soud v kasačním nálezu jasně řekl, že od počátku sporu byla jeho hodnota dána částkou 48 000 000 Kč a že soudy měly při stanovení odměny vycházet z § 8 odst. 1 advokátního tarifu.
6. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
7. Krajský soud navrhl ústavní stížnost odmítnout, neboť výpočet odměny stěžovatele podle § 9 odst. 4 advokátního tarifu okresní soud v intencích kasačního nálezu Ústavního soudu přesvědčivě vysvětlil. Peněžité plnění nebylo ve své podstatě vůbec předmětem řízení, žalobcem požadovaná částka nevycházela ze znaleckého posudku a objektivizovaných hodnot, přičemž výše plnění by závisela na posouzení soudu podle § 136 občanského soudního řádu.
8. Mgr. Ladislav Špelina navrhl ústavní stížnosti vyhovět, neboť se v praxi advokáta často setkává s obdobným "příkořím" ze strany soudů.
9. P. F. Z. se vyjádřil, aniž by byl zastoupen advokátem, a Ústavní soud proto k jeho vyjádření nepřihlížel.
10. Stěžovatel v replice zopakoval své argumenty, zdůraznil, že soudy nezrušily ustanovení stěžovatele, ač mohly, a že se v celém řízení od samého počátku nezměnila hodnota sporu ve výši 48 mil. Kč.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Podstatou posuzované věci je interpretace nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3192/23 , a to s ohledem na dopad kasační závaznosti nálezů Ústavního soudu. Ústavní soud rozlišuje mezi precedenční a kasační závazností svých nálezů (ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) v tom směru, že zatímco precedenční závaznost (závaznost nálezů vydaných v jiné věci) umožňuje obecným soudům právní závěry Ústavního soudu zpochybnit předložením řádně odůvodněné oponentury, kasační závaznost (závaznost nálezu vydaného v téže věci) je takřka absolutní a případnou další polemiku obecného soudu neumožňuje. Jak Ústavní soud uvedl např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1642/11 ze dne 8. 11. 2011 (N 191/63 SbNU 219): "V řízení následujícím po kasačním nálezu proto není prostor pro úvahy, zda je právní názor Ústavního soudu správný, fundovaný či úplný. Toto pravidlo neplyne z přesvědčení Ústavního soudu o jeho vlastní neomylnosti, nýbrž z nutnosti definitivně ukončit konkrétní spor a předejít nekonečnému soudnímu ping-pongu, který by neúměrně prodlužoval řízení, a tím porušoval právo účastníků na spravedlivý proces."
13. Pokud by se tudíž soudy v napadených rozhodnutích od nálezu sp. zn. II. ÚS 3192/23 odchýlily, postupovaly by v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy bez ohledu na to, jak podrobně či přesvědčivě by svůj odlišný názor odůvodnily. Ústavní soud nicméně toto pochybení neshledal. Pozorné čtení nálezu sp. zn. II. ÚS 3192/23 ve spojení s dalšími nálezy, o které se Ústavní soud v daném nálezu opřel a jejichž nerespektování obecným soudům vytkl, totiž ukazuje, že se napadená rozhodnutí judikatuře Ústavního soudu včetně nálezu sp. zn. II. ÚS 3192/23 nepříčí.
14. Soudy v původních, Ústavním soudem zrušených rozhodnutích vyšly z toho, že ve sporech o zadostiučinění za imateriální újmu není aplikovatelný § 8 odst. 1 advokátního tarifu, nýbrž automaticky § 9 odst. 4 téhož předpisu, a proto stanovily tarifní hodnotu ve výši 50 000 Kč. Takový výklad - byť mající oporu i v judikatuře Nejvyššího soudu - nemohl podle nálezu sp. zn. II. ÚS 3192/23 obstát, neboť jak Ústavní soud uvedl, "částka 50 000 Kč se nepovažuje za tarifní hodnotu ve věcech osobnostních práv nebo náhrady nemajetkové újmy paušálně ve všech případech, nýbrž pouze tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi". Na podporu tohoto závěru Ústavní soud odkázal na nálezy sp. zn. I. ÚS 3281/22 ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. III. ÚS 2040/22 ze dne 13. 12. 2023 a sp. zn. IV. ÚS 1788/23 ze dne 10. 4. 2024 s tím, že tehdy napadená rozhodnutí Ústavní soud zhodnotil jako s těmito nálezy rozporná a v jejich světle neústavní, přičemž zároveň zdůraznil, že tento odklon soudy nevysvětlily.
15. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3281/22 se Ústavní soud zabýval stanovením tarifní hodnoty ve sporu o určení vlastnictví obchodního podílu. Ústavní soud s odkazem na dřívější judikaturu konstatoval, že i v těchto případech je potřeba primárně - avšak nikoliv bezvýhradně - vyjít z hodnoty věci nebo práva, o které v řízení jde: "Při určení tarifní hodnoty ve sporech o určení vlastnictví či neplatnosti právních úkonů soud primárně vychází z ceny věci, která je předmětem sporu, schází-li však ověřitelný údaj o ceně věci, jde o spor ve smyslu § 9 odst. 3 písm. a), popř. § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu." V této souvislosti Ústavní soud poukázal na to, že hodnota předmětu sporu byla v průběhu řízení znalecky zjištěna, a ve spise tak byl k dispozici ověřitelný údaj o ceně obchodního podílu, nebylo proto "pochyb o tom, že v nyní posuzovaném případě, kdy šlo o určení vlastnictví obchodnímu podílu, byla předmětem řízení věc, která je penězi ocenitelná, která také byla v průběhu soudního řízení oceněna, v důsledku čehož nelze vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu".
16. V nálezu sp. zn. III. ÚS 2040/22 Ústavní soud řešil tarifní hodnotu v řízení o určení neplatnosti dodatku ke smlouvě o převodu obchodního podílu. Ústavní soud zopakoval, že primárně se má vyjít z hodnoty předmětu sporu, přičemž vzal v úvahu délku a složitost sporu, v jejichž světle by zjištění hodnoty podílu nezpůsobovalo nepoměrné obtíže.
17. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1788/23 Ústavní soud řešil tarifní hodnotu ve sporu o zaplacení částky za ztížení společenského uplatnění a náhrady na bolestném. Pro závěr, že tarifní hodnotu lze určit podle hodnoty předmětu sporu, aniž by to bylo spojeno s nepoměrnými obtížemi, Ústavní soud považoval za podstatné "že stěžovatelka do řízení již vstupovala s relevantním znaleckým posudkem, který vyčísloval požadovanou výši bolestného a ztížení společenského uplatnění, a svůj žalobní nárok konkrétně vyčíslila".
18. Je patrné, že nálezy, jejichž nerespektování bylo důvodem kasačního zásahu Ústavního soudu v nálezu sp. zn. II. ÚS 3192/23 , jsou založené na tom, že určení tarifní hodnoty podle předmětu sporu je primárním a preferovaným postupem, nikoliv však postupem bezvýhradným. V rozporu s těmito nálezy - a tedy i s nálezem sp. zn. II. ÚS 3192/23 - je takový postup obecných soudů, které automaticky jen podle povahy žaloby aplikují § 9 odst. 4 advokátního tarifu, aniž by se zabývaly možností hodnotu předmětu sporu vyčíslit. V tomto světle je nutno chápat i konstatování Ústavního soudu v nálezu sp. zn. II. ÚS 3192/23 o hodnotě předmětu sporu v nyní řešené věci. Nejde o závazný právní názor v tom směru, že by Ústavní soud nezpochybnitelně určil, jaká je v dané věci hodnota sporu a že z ní musí být při stanovení tarifní hodnoty vycházeno, nýbrž o promítnutí výše citované judikatury Ústavního soudu, podle níž se mělo zásadně vycházet z hodnoty předmětu sporu. Pokud soudy neodůvodnily, proč tomu tak v dané věci být nemá, nebyl podle Ústavního soudu důvod nevyjít z hodnoty vyčíslené žalobcem. Proto Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 3192/23 soudům vytkl, že soudy svůj postup nijak nevysvětlily.
19. Tento výklad - jakož i soulad nyní napadených rozhodnutí s právním názorem Ústavního soudu k této otázce a s ústavním pořádkem - je potvrzen i další judikaturou Ústavního soudu, ať již nálezu sp. zn. II. ÚS 3192/23 předcházející, či na něj navazující a východiska Ústavního soudu dále zpřesňující. Již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2137/23 ze dne 5. 12. 2023 Ústavní soud zaujal názor, že v řízení o nárocích na náhradu nemajetkové újmy je potřeba vycházet z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu (stěžovatelův výklad nálezu sp. zn. II. ÚS 3192/23 by tudíž znamenal, že se daný nález ocitl v rozporu s nálezem sp. zn. IV. ÚS 2137/23 ). Nálezem sp. zn. I. ÚS 837/24 ze dne 20. 6. 2024 pak Ústavní soud zavázal obecné soudy rozhodující o nemajetkové újmě, aby při rozhodování o nákladech řízení vyšly z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Na to navázal nález sp. zn. I. ÚS 3362/22 ze dne 7. 8. 2024, v němž Ústavní soud odlišil spory o náhradu nemajetkové újmy obecně od sporů o odčinění újmy na zdraví, u nichž hraje klíčovou roli znalecký posudek a blíží se "klasickému sporu o náhradu škody". Podle daného nálezu dále "tarifní hodnota 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu přichází v úvahu v případě neúspěchu žalobce, neboť není-li dán základ požadovaného nároku (závisejícího na úvaze soudu), nelze zjistit hodnotu věci nebo práva, tedy rozsah újmy, o který v daném sporu šlo".
20. Ve stejném duchu se vyjádřil Ústavní soud i v nálezu sp. zn. III. ÚS 3004/24 ze dne 28. 1. 2025: "Při určování výše náhrady za újmu na zdraví, resp. výše pojistného plnění jako peněžité náhrady za takovou újmu, hraje klíčovou roli znalecký posudek, který zohledňuje medicínské aspekty konkrétního případu. Prostor pro uvážení soudu při určení výše náhrady v konkrétním případě je užší než v jiných sporech o ochranu osobnosti, jelikož je významně determinován posouzením skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, které se promítají právě ve znaleckém posudku. Proto je-li předmětem řízení náhrada nemajetkové újmy na zdraví, resp. pojistné plnění sloužící k nahrazení této újmy, je při určení výše náhrady nákladů řízení třeba postupovat podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, a nikoliv podle tarifní hodnoty ve smyslu § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu jako u jiných náhrad nemajetkové újmy na osobnostních právech."
21. Soudy tedy v nyní napadených rozhodnutích napravily pochybení, kterého se dopustily v rozhodnutích zrušených nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3192/23 , a v souladu s ním vysvětlily, proč v daném případě není namístě vyjít z hodnoty sporu, tím spíše z hodnoty sporu vyčíslené žalobcem. Učinily tak navíc částečně i prostřednictvím argumentů, které sám Ústavní soud v navazujících nálezech považoval za podstatné.
22. Lze poznamenat, že stanovení hodnoty sporu bez ohledu na cokoliv jiného čistě podle toho, jak tuto hodnotu vyčíslí žalobce v žalobě na náhradu nemajetkové újmy, Ústavní soud dlouhodobě nepovažuje za ústavně nezbytný výklad advokátního tarifu. Tak např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 879/14 ze dne 19. 8. 2014 [jež bylo vydáno ve stejné věci jako stěžovatelem citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2388/10 ze dne 21. 4. 2011 (N 80/61 SbNU 261) a jako nález sp. zn. II. ÚS 2751/11 ze dne 28. 2. 2013 (N 34/68 SbNU 361)] Ústavní soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu uvedl, že "určení žalobcem požadované částky automaticky neznamená, že tato částka bude považována za tarifní hodnotu ve smyslu § 7 a násl. advokátního tarifu". Nejde zde o to, že by soudy nově a v rozporu s rozhodnutím o ustanovení zástupce shledaly žalobu nesmyslnou (zřejmě bezúspěšnou) a na základě toho "seškrtaly" stěžovatelovu odměnu. Jde o to, že vyčíslení výše (nemateriální) újmy žalobcem v těchto případech automaticky není stanovením hodnoty předmětu sporu ve smyslu advokátního tarifu. Při nadsazení žalované částky, jak je naznačily i soudy v napadených rozhodnutích, tento rozdíl pouze o to více vynikne.
23. Tento závěr Ústavní soud potvrdil i v usnesení sp. zn. II. ÚS 3851/17 ze dne 13. 2. 2018, kde se vyjádřil též k argumentu potřebného pojištění a k relevanci skutečnosti, že žalobci byl právní zástupce ustanoven soudem: "To, že soud ustanoví účastníku řízení právního zástupce, ještě neumožňuje automaticky dovozovat, že tento bude se svým nárokem (zcela) úspěšný. Proto ani opačně nemůže platit stěžovatelova úvaha, že soud neměl žalobci ustanovovat právního zástupce, věděl-li, že mu jím žalovanou částku nepřizná. Rovněž tvrzení stěžovatele, že nevyšel-li soud při určení stěžovatelovy odměny z tarifní hodnoty odpovídající žalobou požadovanému plnění, ohrozil stěžovatelovo pojištění odpovědnosti advokáta za eventuální škodu způsobenou při výkonu advokacie, není z ústavního hlediska samo o sobě opodstatněné. Zde Ústavní soud připomíná, že stěžovatel jako advokát musí České advokátní komoře doložit uzavření pojištění odpovědnosti za jím eventuálně způsobenou škodu. Děje se tak přitom vždy nikoliv zpětně, ale pro období budoucí. Nedostál-li by stěžovatel své povinnosti být pojištěný za eventuální škodu jím způsobenou, nemohl by jako advokát v České republice působit. Výši stěžovatelova pojištění jako advokáta tak nelze bez dalšího odvozovat od konkrétních případů, jež bude jako advokát v budoucím období zpracovávat."
24. Pokud se stěžovatel ohrazuje proti "dehonestování poskytnuté právní služby", Ústavní soud žádnou dehonestaci v napadených rozhodnutích nespatřuje. Otázkou bylo, jak stanovit tarifní hodnotu a zda lze (bez nepoměrných obtíží) určit hodnotu sporu. To, že okresní soud zmínil, že advokátní tarif stanoví výši odměny podle obtížnosti věci, "v daném řízení se však předpokládaná složitost věci vůbec neuplatnila", není dehonestací stěžovatelovy práce, nýbrž střízlivým hodnocením okolností případu. Koneckonců tato úvaha odpovídá (obecné) úvaze Ústavního soudu ve zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 3362/22 , podle něhož by pojetí výpočtu odměny za právní zastoupení mělo zohledňovat právní a skutkovou složitost konkrétních i typizovaných sporů. Zvážení náročnosti věci pak teoreticky může být relevantní z hlediska posouzení, zda se stěžovatelova odměna neocitla ve zjevném nepoměru k práci, kterou jako právní zástupce žalobce musel odvést (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 879/14 ). V tomto kontextu lze čistě pro úplnost poznamenat, že podle obsahu spisu odměna cca 2 500 Kč za úkon přece jen lépe odpovídá náročnosti a složitosti práce než stěžovatelem požadovaných cca 60 000 Kč (byť tuto částku požadoval pouze pro některé z úkonů).
25. Z uvedeného tedy plyne, že soudy nepostupovaly v rozporu s kasační závazností nálezu sp. zn. II. ÚS 3192/23 , že stěžovatel neměl legitimní očekávání, že se jeho odměna bude odvíjet od žalobcem zvolené částky, a že výklad podústavního práva (resp. dokonce podzákonného právního předpisu) ze strany soudů byl v souladu s dlouhodobou judikaturou Ústavního soudu. Jinými slovy, že k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv napadenými rozhodnutími nedošlo.
26. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. května 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu