Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2018, č. j. 6 Tdo 1338/2018-114, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 2018, sp. zn. 12 To 5/2018, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2017, sp. zn. 41 T 6/2017, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 12 To 5/2018, byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta odvolání stěžovatele a poškozené X, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2017, sp. zn. 41 T 6/2017, kterým byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen za shora uvedený zločin a sbíhající se přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr.
zákoníku, podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře denní sazby 500 Kč v počtu 100 denních sazeb, tedy celkem ve výši 50 000 Kč, dále podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti, a to zákazu výkonu funkce statutárních orgánů a obchodních korporací na dobu 7 let, podle § 228 odst. 1 tr.
ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 4 T 57/2015 ze dne 3. 8. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. V obecné rovině stěžovatel brojí proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, zpochybňuje provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Navzdory jeho přesvědčení ale z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy se řádně zabývaly podstatnými okolnostmi, vycházely z potřebného množství důkazů, náležitě je hodnotily jednotlivě, ve vzájemných souvislostech i v kontextu obhajoby stěžovatele, a následně odpovídajícím způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a proč. Vzhledem k velmi obsáhlému odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud nepovažuje za nutné výsledky řádně provedeného dokazování opětovně rekapitulovat.
9. Stěžejní námitku pak představuje tvrzení stěžovatele o existenci tzv. opomenutých důkazů, které soudy odmítly provést, protože je vyhodnotily jako nevěrohodné. Ústavní soud přitom opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny provádět všechny navrhované důkazy, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní, jsou ale vždy povinny uvést, proč nepokládaly za nutné důkazy provést (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1721/14 ze dne 10. 7. 2014 a mnohá další).
10. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně (č. l. 46 - 47) i odvolacího (č. l. 6 - 7) jasně vyplývá, že důkazní návrhy stěžovatele nebyly ignorovány, ale naopak byly s patřičným zdůvodněním zamítnuty. Soud prvého stupně přitom řádně u každého důkazního návrhu zvlášť vysvětlil, proč považoval jeho provedení za nadbytečné. Otázka věrohodnosti navržených svědků nebyla pro zamítnutí důkazních návrhů stěžejní. Podstatné bylo zhodnocení soudu, čím mohou důkazní návrhy přispět ke zjištění skutkového stavu věci. Takový postup je zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.
11. Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. července 2019
David Uhlíř v. r. předseda senátu