Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Baxy (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného Mgr. Radkem Hiřmanem, advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 32 Co 229/2021-1589, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a P. N., nezletilých V. N., S. N. a V. N., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práv zakotvených v čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
4. Rozsudkem ze dne 29. 4. 2021 č. j. 0 P 123/2019-551 Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") změnil rozsah styku stěžovatele s dětmi, neboť rodiče se nebyli schopni na rozsahu styku dohodnout a jejich neshody se negativně promítaly do zdravotního stavu dětí, o čemž svědčily lékařské zprávy ošetřující lékařky. Důsledkům neshod rodičů nezabránila ani pomoc psychoterapeutů. Okresní soud shledal, že je v nejlepším zájmu dětí styk se stěžovatelem upravit. Styk částečně zúžil, neboť část styku závisela na domluvě rodičů. Za vhodnou v zájmu dětí shledal okresní soud úpravu styku v jednoznačném vykonatelném znění, kterému děti budou rozumět a vytvoří se předpoklady pro to, aby tento rozsah styku akceptovaly. Stěžovatel podal odvolání.
5. Vztahy mezi dětmi a stěžovatelem se během odvolacího řízení dále zhoršovaly. Děti byly ve vážném psychickém stavu a začaly být vnímány jako ohrožené ve smyslu § 6 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Usnesením ze dne 9. 12. 2022 č. j. 0 P 123/2019-1158 okresní soud nařídil předběžné opatření v podobě asistovaného styku mezi stěžovatelem a dětmi v rozsahu jedné hodiny každý první pátek v měsíci. Toto rozhodnutí krajský soud potvrdil usnesením ze dne 16. 1. 2023 č. j. 32 Co 293/2022-1245. Ani asistované styky ale nevedly ke zlepšení vztahů mezi dětmi a stěžovatelem a děti na ně postupně přestaly docházet.
6. Krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu a rozhodl tak, že styk mezi stěžovatelem a jeho dětmi neupravil. Konstatoval, že od doby rozhodnutí okresního soudu došlo k podstatné změně situace, která vygradovala tak, že děti aktuálně odmítají jakýkoli kontakt se stěžovatelem. K opětovnému navázání vztahu mezi dětmi a stěžovatelem nepomohl ani asistovaný styk, který neprobíhal v přátelské atmosféře, s každým dalším setkáním se averze dětí ke kontaktu se stěžovatelem zhoršovala. U dětí se projevily psychické problémy, které je nutné řešit za pomoci psychoterapie. Jejich stav se poté, kdy došlo k omezení kontaktu se stěžovatelem, podařilo stabilizovat, aktuálně jsou bez medikace. Nicméně jejich psychický stav je velmi křehký a k jeho opětovnému narušení dochází i na základě drobných, zdánlivě banálních podnětů. Je to zejména snaha stěžovatele o kontakt s nimi, a to i mimo asistovaný styk či prostřednictvím dalších osob, dále pak způsob předávání dárků a korespondence. Snahu stěžovatele o kontakt s dětmi lze sice pochopit, nicméně stěžovatel je ve svých snahách úporný a neodklonitelný, čímž na děti vytváří nátlak. Děti o tuto jeho snahu nestojí, neoceňují ji, naopak zaujímají vůči otci obranná stanoviska, která pak přecházejí až do pozic útočných.
7. Zhoršení vztahů tak krajský soud přisuzoval zejména stěžovateli, neboť jeho chování a způsob prosazování jeho zájmů nekoresponduje s vnímáním dětí, vyvolává u nich blokační reakce a jeho snaha o výchovné působení se tak stává kontraproduktivní. Ačkoli děti začaly projevovat přání, aby byl styk omezen, stěžovatel na rozsahu a uskutečňování styku trval, dokonce navrhoval jeho rozšíření. Tím docházelo postupně k dalšímu zhoršování vztahů dětí k němu a k odmítání kontaktu s ním. U dětí se projevily psychické problémy, které bylo nutné řešit za pomoci psychoterapie. S tím však otec nesouhlasil, problémy dětí bagatelizoval a vinu na tomto stavu kladl zejména matce. Tím postavil děti do role jejích ochranitelů. Krajský soud poukazoval na to, že ačkoli se stěžovatel snaží být dobrým otcem, cesta, kterou si zvolil, není pro jeho děti vhodná. Jde zejména o jeho celkový postoj v řízení, úporné domáhání se styku s dětmi i proti jejich vůli, jejich kontaktování prostřednictvím dalších osob či mimo asistovaný styk upravený předběžným opatřením či způsob předávání dárků a korespondence. Krajský soud tak shledal, že v zájmu dětí je neupravení styku vůbec, aby na ně nebyl vytvářen tlak. Nucením ke styku by došlo k ještě větší averzi dětí vůči stěžovateli, a rovněž k jejich dalšímu poškození. Pravděpodobnost, že za takové situace by v budoucnu došlo k nápravě vztahu dětí ke stěžovateli, je minimální.
8. Krajský soud konstatoval, že jakmile byl vztah dětí ke stěžovateli takto zásadním způsobem jednou narušen, je třeba cíleně pracovat na jeho zlepšení. Je zejména na stěžovateli, aby dětem dával pozitivní podněty, které však nebudou manipulativní a nátlakové. Změny v chování stěžovatele a jeho náhledu je možné docílit přímou individuální terapií, díky které by otec svůj přístup k nezletilým změnil. Do doby, než se tak stane, nejsou pro další úpravu styku stěžovatele s dětmi předpoklady. Za situace, kdy se stěžovateli za pomoci individuální terapie podaří změnit své chování a přístup k dětem a ponechá jim zpočátku prostor, aby si samy o četnosti a způsobu kontaktu s ním rozhodly, je pravděpodobné, že postupně k obnovení jejich vzájemného vztahu dojde.
9. Krajský soud zdůraznil, že role stěžovatele v životě dětí je podstatná a nezastupitelná, proto je pro jejich další řádný vývoj podstatné, aby vzájemné vztahy se stěžovatelem byly obnoveny, aby opětovně mohlo dojít k pravidelným kontaktům. Je nezbytné, aby nejen stěžovatel vyvíjel snahu k narovnání vzájemných vztahů, ale aby k tomu přispěla i matka, a to pozitivní motivací ke kontaktu se stěžovatelem. Na matce pak také je, aby i ona pracovala na svém psychickém stavu, který je dlouhodobou stresovou situací narušen. Krajský soud zdůraznil, že rodinná terapie, kterou otec navrhoval, není v této fázi řešením dané situace, neboť primárně je třeba docílit změny v chování otce a teprve poté je možné začít pracovat kolektivně, v rámci celé rodiny.
10. Stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím byl fakticky kompletně vyloučen ze styku se svými dětmi, neboť rozhodování o styku se přesunulo na děti a matku. Podle judikatury Ústavního soudu je přitom žádoucí, aby o děti pečovali oba rodiče a neupravení styku dítěte s otcem není v nejlepším zájmu dítěte. Krajský soud selektivně prováděl a hodnotil důkazy (zejména znalecké posudky a zprávy psychologů), v důsledku čehož došel k závěru, že za nastalou situaci je zodpovědný výhradně stěžovatel. Stěžovatel se ale se svými dětmi už déle než rok nevídá a nemůže na ně tedy negativně působit. Krajský soud se podle něj nevypořádal s důkazy a skutkovými zjištěními, jež poukazují na to, že s nezletilými dětmi manipuluje matka, ovlivňuje je a zapříčinila u nich syndrom zavrženého rodiče. Poukazuje na to, že tomuto napomáhá i ošetřující psycholog dětí a opatrovník dětí, kteří náležitě nevykonávají svou práci.
11. Jediným důsledkem napadeného rozsudku bude prohlubování vzájemného odcizování stěžovatele a jeho dětí a pokračující podpora dětí v odmítání stěžovatele ze strany matky. Jedině pravidelným stykem se stěžovatelem budou mít děti možnost vytvořit si s ním pozitivní zkušenosti a přesvědčit se, že pro ně není žádnou hrozbou. Varianta zvolená krajským soudem znamená pouze to, že děti budou i nadále pod vlivem matky a jejích názorů na stěžovatele a postojů vůči němu, což pro ně bude jediný relevantní zdroj informací o stěžovateli. Jelikož se nedá předpokládat, že by se negativní vztah matky ke stěžovateli samovolně změnil, nebude se měnit ani vztah nezletilých. Krajský soud tedy zcela protiústavním způsobem zasáhl do základních práv stěžovatele, aniž by vytvořil jakýkoli prostor pro pozitivní změnu. Konstatoval, že jsou to osobnostní charakteristiky stěžovatele, které jsou příčinnou všeho negativního, a že stěžovatel na sobě musí pracovat a svoji osobnost změnit. Svým rozhodnutím ale nedává stěžovateli žádnou možnost jak jakoukoli změnu do vztahu s dětmi promítnout.
12. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Rovněž byla podána oprávněným navrhovatelem, je přípustná [stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] a byla podána včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
13. Ústavní soud předesílá, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o děti či stanovení výživného. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů také proto, že opatrovnické soudy znají konkrétní specifické okolnosti případu, mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem zásadně nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či jakým způsobem má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti.
14. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního rozhodce. Jeho úkolem je pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který namítá jejich porušení, a to - ve věcech opatrovnických - se zohledněním nejlepšího zájmu dítěte (rozvedeno dále v bodech 16 až 20 usnesení). Pokud učiněné závěry nepostrádají zdůvodnění mající odraz v provedených důkazech a nezakládají zcela zjevnou nesprávnost, nepřísluší Ústavnímu soudu přehodnocovat závěry učiněné obecnými soudy a vystupovat v roli další přezkumné instance. To platí zvláště právě ve věcech rodinně právních, kde je velmi silný zájem na co nejrychlejším právním etablování rodinných a výchovných vztahů po rozpadu rodiny.
15. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na libovůli, respektive které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (nález ze dne 28. 7. 2022 sp. zn. II. ÚS 395/22 , bod 14).
16. V obecné rovině platí, že ve všech rozhodnutích týkajících se dětí musí být nejlepší zájmy dětí zohledněny jako prvořadé (nález ze dne 26. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1079/17 , bod 19). Postup obecných soudů při posuzování nejlepšího zájmu dítěte a volby příslušného modelu péče rodičů o dítě nemůže být libovolný. Ustálená judikatura Ústavního soudu proto na základě ustanovení § 907 odst. 2 občanského zákoníku a relevantních mezinárodních smluv vymezila kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti zohlednění nejlepšího zájmu (zejména) dítěte vzít v úvahu při rozhodování o úpravě výchovných poměrů: 1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče, 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče dané osoby, 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho bezproblémový vývoj a jiné potřeby, 4) přání dítěte (nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 , body 19).
17. Koncept nejlepšího zájmu dítěte je přitom flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte. Prokázaný nepříznivý zdravotní a psychický stav dítěte může být právě tou specifickou okolností, pro niž je třeba se v zájmu nezletilého dítěte od standardní úpravy styku odchýlit (nález ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 1191/17 (N 90/89 SbNU 353), body 25 - 26).
18. Je-li dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, bude zpravidla v jeho nejlepším zájmu stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Odchylky od rovnoměrného uspořádání musí být vždy odůvodněny ochranou jiného, dostatečně silného a prokázaného zájmu (nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1609/23 , bod 31). Změna rozsahu styku tak musí být odůvodněna nejen zásadní změnou poměrů, ale současně musí být v nejlepším zájmu nezletilého a být přiměřená s ohledem na tento zájem (nález ze dne 26. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1079/17 , bod 19).
19. Za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte musí být shromážděny veškeré potřebné důkazy s tím, že důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud. Hodnocení důkazů přitom musí odpovídat principům zakotveným v hlavě páté Listiny a ustanovením občanského soudního řádu (srov. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 , bod 17). Obecné soudy musí v rámci naplnění podmínek zásady vyšetřovací v každé fázi řízení vážit, které důkazy je třeba provést a zda a do jaké míry je nutné dokazování doplnit. Ačkoli nejsou návrhy důkazů účastníků vázány, jsou povinny o jejich případném neprovedení rozhodnout; stejně tak nemohou svévolně posuzovat dopad jednotlivých důkazů na konečné rozhodnutí, naopak musí svůj postup při dokazování i hodnocení důkazů řádně odůvodnit. Ústavní soud již dříve konstatoval, že je úkolem obecných soudů při rozhodování ve věci péče o nezletilé "odstínit" případný tlak a jiné formy ovlivňování ze strany jednoho z rodičů (srov. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 , bod 24).
20. Úvahy o nejlepším zájmu dítěte se musí promítnout i do odůvodnění přijatého rozhodnutí, z něhož musí být zřejmé, že nejlepší zájem dítěte byl skutečně předním hlediskem při rozhodování, a byl řádně zohledněn. Z odůvodnění musí být zřejmé, co příslušný orgán považoval za nejlepší zájem dítěte, na základě jakých kritérií k tomuto závěru dospěl a případně jak byl nejlepší zájem dítěte poměřován s dalšími důležitými zájmy či právy (nález ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 2606/23 , bod 30). Veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení tak musí být řádně a dostatečně odůvodněna. Vykazují-li rozhodnutí obecných soudů ústavněprávně relevantní nedostatky, budou zpravidla představovat nepřípustný zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a ve spojení s tím do práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny (srov. nález ze dne 28. 7. 2022 sp. zn. II. ÚS 395/22 , bod 14).
21. Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Soud není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247)]. B) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ
22. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že ústavní stížností proti rozsudku krajského soudu nemůže stěžovatel docílit toho, že Ústavní soud bude přezkoumávat veškeré postupy a rozhodnutí obecných soudů od roku 2018. Pokud měl stěžovatel v jakékoli předchozí fázi opatrovnického řízení pochybnosti o ústavnosti postupu obecných soudů, zejména ve vztahu k předběžným opatřením, vypořádání podjatosti opatrovníka apod., měl možnost proti potvrzujícím rozhodnutím krajského soudu podat ústavní stížnosti.
23. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu a došel k závěru, že nevykazuje ústavněprávně relevantní nedostatky. Je zcela pochopitelné, že stěžovatel s napadeným rozhodnutím nesouhlasí, neboť výrazně zasahuje do výkonu jeho rodičovských práv. Každé rozhodnutí o úpravě péče či styku musí být ale primárně založeno na nejlepším zájmu dítěte. Judikatura Ústavního soudu je pak sice obecně postavena na tom, že v nejlepším zájmu dětí v péči jednoho rodiče je mít co nejširší styk s druhým rodičem, ale tento přístup však nelze automaticky uplatnit ve všech případech. Každé dítě je jedinečné, s jedinečnou historií, rodinným zázemím a vzájemnými vztahy, a proto lze z rozhodovací praxe soudů činit obecné závěry jen obtížně (nález ze dne 9. 8. 2022 sp. zn. I. ÚS 847/22 , bod 21). Úkolem krajského soudu v posuzované věci bylo zkoumat, jaká úprava styku mezi stěžovatelem a dětmi je v jejich nejlepším zájmu. Po provedeném dokazování přitom došel k závěru, že v tuto chvíli je v nejlepším zájmu dětí styk se stěžovatelem neupravit a ponechat jeho rozsah na vůli dětí.
24. Krajský soud své rozhodnutí založil na rozsáhlém dokazování a dostatečně jej odůvodnil. Stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť s ústavní stížností fakticky nakládá jako s dalším procesním prostředkem. Jakkoli stěžovatel poukazuje na porušení svých základních práv, fakticky se snaží docílit toho, aby Ústavní soud přehodnocoval důkazy a vyvodil z nich svá vlastní skutková zjištění, a to zejména ve vztahu k syndromu zavrženého rodiče. Tvrzení o ovlivňování dětí ze strany matky se celou ústavní stížností vine jako červená nit. Na tomto základním argumentu stěžovatel staví veškeré své závěry a kritiku napadeného rozhodnutí krajského soudu, aniž by jakkoli reflektoval obsah jeho odůvodnění a průběh odvolacího řízení.
25. Ústavní soud nesouhlasí, že krajský soud se vůbec nezabýval možným ovlivňováním dětí ze strany matky. Tato otázka byla naopak předmětem znaleckého zkoumání. V zadání znaleckého posudku pro znalce PhDr. Pytla byla přímo otázka, zda ze strany některého z rodičů dochází k ovlivňování nezletilých. Na možné ovlivňování ze strany matky se pak soudkyně znalce PhDr. Pytla dotazovala i během jednání před odvolacím soudem dne 21. 11. 2023 (viz strana 6 protokolu o jednání). Krajský soud konstatoval, že závěry znalce PhDr. Pytla byly logicky odůvodněny, a znalec přesvědčivě odpověděl na veškeré položené dotazy. Krajský soud dostatečně vysvětlil, proč se přiklonil k jeho závěrům (nejvýznamnější ovlivnění dětí přichází od stěžovatele), a nikoli k závěrům znalce PhDr. Pavláta (matka se snaží omezit styk mezi stěžovatelem a dětmi). Konstatoval, že znalecký posudek znalce PhDr. Pavláta byl vypracován za skutkového stavu, který již není aktuální. Po seznámení s aktuálním vývojem situace pak své znalecké závěry (velmi obecné a nejednoznačné), na kterých i poté setrval, nedokázal znalec PhDr. Pavlát přesvědčivým způsobem obhájit a vysvětlit.
26. Na položené otázky znalec PhDr. Pavlát často odpovídal vyhýbavě, váhavě, používal obecné formulace, nikoli závěry ke konkrétnímu případu dětí stěžovatele. Připustil, že kvalitu péče stěžovatele o děti hodnotil a posuzoval pouze na základě toho, co uvedl stěžovatel, případně tyto informace čerpal z čestných prohlášení dalších osob, které však rovněž předložil stěžovatel. Nedokázal odkrýt příčiny zhoršení vztahu dětí ke stěžovateli. Tvrzení matky a dětí o chování stěžovatele bez dalšího bagatelizoval, nepřisuzoval jim žádnou vypovídací hodnotu. Na přímý dotaz uvedl, že je možné, že děti i matka mohou uvádět pravdivé informace o chování stěžovatele, ale dodal, že nechápe, proč by se stěžovatel takovým způsobem choval, "proč by to otec dělal". K dalším dotazům však potvrdil, že jsou známy případy, kdy se rodiče ke svým dětem chovají nevhodně, neadekvátně, dokonce jim ubližují. Krajský soud zejména zdůraznil, že znalcem PhDr. Pavlátem navržené řešení situace v podobě svěření dětí do péče otce znalec odůvodnil tím, že "musíme doufat, že to děti zvládnou".
27. Se stěžovatelem nelze souhlasit ani v tom, že krajský soud nevysvětlil, jak mohl negativně ovlivňovat své děti, přestože s nimi nemá žádný kontakt už jeden a půl roku. Toto tvrzení stěžovatele není založeno na pravdě a zcela pomíjí skutková zjištění krajského soudu. Ze shrnutí důkazů vyplývá, že k asistovanému styku se dvěma ze tří dětí došlo ještě v září 2023. V červnu 2023 stěžovatel osobně kontaktoval nejstaršího syna v průběhu školního výletu, což syn hodnotil velmi negativně. Stěžovatel dětem pravidelně posílal nevyžádané balíčky a dopisy do školy a v říjnu 2023 (tedy přibližně měsíc před vydáním napadeného rozhodnutí) se je pokusil kontaktovat v okolí jejich bydliště. Krajský soud poukázal na to, že k narušování psychického stavu dětí dochází zejména kvůli snahám stěžovatele o kontakt s nimi, a to i mimo asistovaný styk či prostřednictvím dalších osob, dále pak způsob předávání dárků a korespondence a že stěžovatel na děti vytváří nátlak.
28. Pokud jde o vypořádání důkazních návrhů v podobě revizního znaleckého posudku, účastnického výslechu stěžovatele a listinných důkazů k prokázání obecné věrohodnosti dětí, krajský soud se s těmito důkazními návrhy vyrovnal bez ústavněprávně relevantních deficitů. Dokazování nebylo doplněno účastnickou výpovědí stěžovatele, neboť rozhodné skutečnosti byly dostatečně zjištěny z listinných důkazů. Stěžovatel měl navíc dostatečný prostor se v průběhu řízení ústně i písemně vyjádřit, čehož hojně využil. Ústavní soud dodává, že stěžovatel ani neuvádí, co navíc by jeho účastnický výslech pro zjištění skutkového stavu přinesl. Listinné důkazy, které stěžovatel předložil k prokázání věrohodnosti dětí, se týkají specifické věrohodnosti dětí, která byla zjišťována pro účely trestního řízení. Ústavní soud k tomuto dodává, že krajský soud styk mezi stěžovatelem a jeho dětmi neupravil nikoli proto, že by se domníval, že stěžovatel své děti fyzicky nebo psychicky týral, ale proto, že v době rozhodnutí děti styk se stěžovatelem zcela odmítaly, kvůli vynucování styku (ať už asistovaného nebo faktického mimo dobu stanovenou pro asistovaný styk) trpěly psychickými problémy a další vymáhání styku by vedlo pouze ke zhoršení vztahu mezi stěžovatelem a jeho dětmi.
29. Ohledně revizního znaleckého posudku krajský soud vysvětlil, že znalecký posudek znalce PhDr. Pytla nelze porovnávat se znaleckým posudkem znalce PhDr. Pavláta, neboť každý ze znalců vypracovával své posudky v jiném období, za jiného skutkového stavu a byly jim zadány odlišné znalecké úkoly. Ústavní soud doplňuje, že ve věcech péče o děti musí obecné soudy vést řízení tak, aby byly co nejdříve stabilizovány poměry nezletilých dětí. Za dané situace by další znalecké zkoumání rozhodnutí ve věci nepřiměřeně oddálilo. Vzhledem k tomu, že právě nejistota ohledně úpravy styku měla podíl na nepříznivém psychickém stavu dětí, nelze krajskému soudu vytknout, že k dalšímu znaleckému zkoumání v dané fázi řízení nepřistoupil. V naraci krajský soud zmiňuje zprávu Mgr. Szutkowského z roku 2020, se kterou již dále v odůvodnění nepracuje a která podle stěžovatele rovněž prokazuje, že matka děti manipuluje proti stěžovateli. Ústavní soud však nepřehlédl, že touto zprávou se krajský soud zabýval již v usnesení ze dne 5. 12. 2022 č. j. 32 Co 268/2022-1117, přičemž konstatoval, že stejně jako znalecký posudek znalce PhDr. Pavláta je staršího data a nepostihuje aktuální situaci v rodině.
30. Ústavní soud zdůrazňuje, že k neupravení styku nezletilých dětí s druhým rodičem by se soudy měly uchylovat jen ve výjimečných případech na základě zcela specifických okolností. Ty však v nyní posuzované věci nastaly. Snahy o zlepšení vztahu stěžovatele a nezletilých nepřinesly žádoucí výsledek a selhaly veškeré zatímní úpravy styku. Krajský soud se snažil odstínit možné ovlivňování dětí ze strany rodičů, přičemž shledal, že k tomu dochází hlavně ze strany stěžovatele. Tento závěr je podložen několika důkazy. Jakkoli stěžovatel poukazuje na důkazy, které podle něj prokazují opak, krajský soud dostatečně vysvětlil, proč k nim nepřihlédl. Stěžovatel zároveň nijak nereflektuje svůj vlastní podíl na zhoršených vztazích s jeho dětmi, což jeho argumentaci výrazně oslabuje a potvrzuje tím skutková zjištění krajského soudu. V ústavní stížnosti se stěžovatel žádným způsobem nevypořádává s tím, že jeho opakovaná snaha o kontakt mimo stanovenou dobu styku děti stresovala, zhoršila jejich psychický stav a vedla k dalšímu narušení jejich vzájemného vztahu. Jakkoli lze přisvědčit stěžovateli v tom, že krajský soud se v rozsudku nezabýval tím, co bylo prvotní příčinou narušení vztahu mezi ním a dětmi, stěžovatel opět jako jediný důvod shledává chování matky, aniž by se jakkoli vypořádal se závěry krajského soudu ohledně svého vlastního chování. Právě tímto přístupem přitom potvrzuje závěry krajského soudu, že na nastalou situaci nemá náhled a nemá k ní potřebný odstup.
31. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že napadené rozhodnutí krajského soudu zcela zjevně není koncipováno jako do budoucna neměnné. Obecně rozhodnutí soudů o úpravě poměrů rodičů s dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu. Uvedené platí tím spíše, zakládají-li obecné soudy svá rozhodnutí na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná. Krajský soud v napadeném rozhodnutí poskytl stěžovateli konstruktivní návrh na řešení nastalé situace v podobě individuální terapie. Konstatoval, že za situace, kdy se stěžovateli za pomoci individuální terapie podaří změnit své chování a přístup k nezletilým dětem a ponechá jim zpočátku prostor, aby si samy o četnosti a způsobu kontaktu s ním rozhodly, je pravděpodobné, že postupně k obnovení jejich vzájemného vztahu dojde. Zároveň zdůraznil, že je na matce dětí, aby je pozitivně motivovala ke kontaktu se stěžovatelem a aby pracovala i na svém psychickém stavu.
32. Pokud stěžovatel namítá, že krajský soud mu momentálně nedává možnost, jak má jakoukoli svou osobnostní změnu promítnout do vztahu se svými dětmi, pak nevzal v potaz odůvodnění napadeného rozsudku. Krajský soud opakovaně vysvětlil, že nutit děti aktuálně k osobnímu styku se stěžovatelem povede pouze k dalšímu zhoršování vztahů. Současně uvedl, že rodinná terapie, kterou stěžovatel navrhoval, není v této fázi řešením situace, neboť primárně je třeba docílit změny v chování stěžovatele a teprve poté je možné začít pracovat kolektivně, v rámci celé rodiny. Znalecký výslech znalce PhDr. Pytla, jak na něj odkazuje krajský soud v bodě 37 napadeného rozsudku, přitom představil možné způsoby, jak na své děti může stěžovatel pozitivně působit i mimo osobní kontakt (nemanipulativní SMS, posílání dárků, pohledů apod.). Není tedy pravdou, že stěžovatel nemá jak svou osobnostní změnu do vztahu s dětmi promítnout. Je jen třeba, aby akceptoval časovou a obsahovou posloupnost jednotlivých kroků.
33. Z pozitivního závazku státu ve vztahu k právu na soukromí a rodinný život vyplývá, že soudy jsou povinny svěřenými procesními prostředky vytvářet předpoklady pro narovnání narušených vztahů mezi rodiči a dětmi, včetně prostředků donucení, může-li takové opatření vést ke sledovanému cíli a je-li přiměřené. Krajský soud k neupravení styku přistoupil až poté, co se vztah mezi dětmi a stěžovatelem nedařilo zlepšit ani v rámci asistovaného styku, tj. po vyčerpání méně omezujících alternativ. Závěr obecných soudů, že další trvání na úpravě styku stěžovatele s dětmi za daných okolností ke sledovanému cíli, tj. ke zlepšení vztahu mezi nimi, nepovede, resp. že by vynucování tohoto styku bylo dokonce kontraproduktivní, se opíral o dostatečná skutková zjištění a jejich vyhodnocení. Ústavní soud proto neshledal, že by šlo o nepřiměřený zásah do základního práva stěžovatele [srov. usnesení ze dne 13. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 438/05 (U 15/43 SbNU 661)].
34. Ústavní soud uzavírá, že jsou životní situace, které nemohou být v konečném důsledku vyřešeny ani soudním rozhodnutím. Krajský soud zohlednil nejlepší zájem dětí, zejména s ohledem na jejich zdravotní stav, který se prokazatelně zhoršoval, když byly ke styku se stěžovatelem nuceny nebo když je stěžovatel nevyžádaným způsobem kontaktoval mimo stanovenou dobu styku. Zároveň v tomto směru částečně zohlednil i zájem stěžovatele, neboť další nucení ke styku by do budoucna znemožnilo obnovení vzájemných vztahů. Zájem stěžovatele se ale bohužel momentálně zcela neshoduje s nejlepšími zájmy jeho nezletilých dětí, což stěžovatel nechce přijmout.
35. Soudní rozhodnutí nemohou bezmezně suplovat rodičovskou odpovědnost. Jakkoli může být soud veden při úpravě styku rodičů a dětí těmi nejlepšími úmysly, není v jeho silách, aby vytvořil dítěti harmonické výchovné prostředí, které se odvíjí vždy primárně od vztahů mezi rodiči. Této své povinnosti by se rodiče neměli zříkat přenášením odpovědnosti na obecné soudy, potažmo na stát. To, že krajský soud styk neupravil, neznamená, že jej zakázal. Styk založený na souhlasu všech zúčastněných může být daleko širší a hlubší, než by byl ten nařízený soudním rozhodnutím.
Je především na rodičích, aby společně hledali co nejlepší řešení pro své nezletilé děti. Pokud tedy stěžovatel podstoupí individuální terapii a zapracuje na svém přístupu k dětem, neměla by mu matka pouze s odkazem na soudní rozhodnutí styk s dětmi znemožnit a naopak by děti měla ke styku se stěžovatelem motivovat. Zároveň takový přístup stěžovatele a případná reakce jeho dětí na tento přístup mohou vést ke změně poměrů ve smyslu § 475 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Na druhou stranu, pokud stěžovatel nebude žádným způsobem implementovat doporučení krajského soudu, nebude naslouchat svým dětem a jejich potřebám a setrvá na svém přístupu bez jakékoli reflexe, nelze očekávat, že se jeho vztah s dětmi jakkoli pozitivně změní a ke změně poměrů dojde.
36. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. srpna 2024
Josef Baxa v. r. předseda senátu