Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Cihelna Entertainment Complex s.r.o., sídlem Malostranské náměstí 5/28, Praha 1, zastoupené Mgr. Romanem Macháčkem, advokátem, sídlem Široká 36/5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 85/2023-A-111 z 19. 12. 2024, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 VSPH 560/2023-A-104 z 24. 7. 2023, usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 78 INS 8189/2021-A-84 z 12. 4. 2023 ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. MSPH 78 INS 8189/2021-A-86 z 27. 4. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Immovision Praha s.r.o., sídlem Panská 7/890, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V řízení před obecnými soudy byl projednáván insolvenční návrh podaný ze strany vedlejší účastnice vůči stěžovatelce. Městský soud v Praze mimo jiné zjistil úpadek stěžovatelky a prohlásil konkurs na její majetek s tím, že jde o konkurs nepatrný. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze potvrdil rozhodnutí městského soudu jako věcně správné, v části směřující proti výroku o nepatrném konkursu odvolání odmítl jako nepřípustné. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné (§ 237 občanského soudního řádu).
2. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem obecných soudů byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů o zjištění úpadku a prohlášení konkursu na její majetek. Přitom namítá, že bylo obecnými soudy porušeno její právo vlastnit majetek, který se stal součástí konkursní majetkové podstaty, "a navíc byl i neoprávněně pronajímán třetím subjektům tak, že z jeho pronájmu měl[a] prospěch pouze [vedlejší účastnice]." Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu v nesprávném poučení o koncentraci řízení a doplňuje, že se soudy řádně nevypořádaly s jejími námitkami.
Napadená rozhodnutí proto považuje za nepřezkoumatelná. Konečně rozporuje postup obecných soudů, pokud jí tyto soudy kladly k tíži, že nepředložila seznamy uvedené v § 104 odst. 1 insolvenčního zákona. Výzvu k předložení těchto seznamů obecné soudy nikdy neopakovaly, ale ukládaly jí jiné rozsáhlé procesní povinnosti.
3. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Úvodem Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky (čl. 83 Ústavy).
5. Stěžovatelka namítá porušení práva vlastnit majetek. Tato úvaha je však zcela lichá. Vzhledem k tomu, že vlastnictví není absolutní základní právo, jsou zakotveny také možnosti jeho omezení [např. korekce soukromoprávních majetkových vztahů prostřednictvím insolvenčního řízení; srov. TOMOSZEK, M., VOMÁČKA, V., Čl. 11 (Ochrana vlastnictví). In: HUSSEINI, F. a kol. Listina základních práv a svobod. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021, citováno z beck-online, marg. č. 69]. Způsob, jakým mělo být v posuzované věci dotčeno vlastnické právo stěžovatelky, je zcela předvídaný zákonný postup v případě zjištění úpadku dlužníka (stěžovatelky) a způsobu jeho řešení, v posuzované věci prohlášením konkursu na její majetek. Ochrana vlastnického práva kromě stěžovatelky totiž náleží i jejím věřitelům (čl. 11 odst. 3 Listiny).
6. Námitky stěžovatelky týkající se spravedlivého procesu představují především polemiku s průběhem řízení před obecnými soudy. Co se týče námitky nesprávného poučení městského soudu o koncentraci řízení, lze poukázat na to, že tato vada již byla zhojena vrchním soudem (bod 28 usnesení vrchního soudu). Také Nejvyšší soud zdůraznil, že vrchní soud toto pochybení napravil a dokazování doplnil; proto nemohla stěžovatelce vzniknout újma na jejích procesních právech.
7. Stěžovatelka dále namítá porušení svých práv tím, že jí bylo přičteno k tíži nepředložení seznamů podle § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, přestože nebyla opakovaně vyzvána. Ani této námitce ale Ústavní soud nemůže vyhovět. Vrchní soud se v bodě 36 svého usnesení touto námitkou zabýval. Rozvedl, že zamítnutí insolvenčního návrhu, jež bylo odvolacím soudem zrušeno, nevedlo k odklizení účinků soudní výzvy podle § 104 odst. 1 insolvenčního zákona a dlužník měl tuto povinnost splnit. Takovému výkladu nemá Ústavní soud co vytknout. Stěžovatelce nic nebránilo, aby požadované seznamy předložila i bez této opakované výzvy, a to minimálně v rámci odvolacího řízení.
8. V posuzovaném případě není důvodná ani námitka nepřezkoumatelnosti. Požadavek řádného odůvodnění soudního rozhodnutí není absolutní a nevyžaduje uvedení odpovědi na každý jeden argument stěžovatelky (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Emel Boyraz proti Turecku, č. stížnosti 61960/08 z 2. 12. 2014, bod 74). Rozsah, v jakém se povinnost soudu odůvodnit rozhodnutí aplikuje, může být různý podle povahy rozhodnutí a musí být stanoven s ohledem na konkrétní okolnosti případu. V každém případě platí, že obecné soudy v souladu s právem na soudní ochranu (čl.
36 odst. 1 Listiny) mají povinnost vypořádat se s argumentací adekvátně, aby byla jejich rozhodnutí srozumitelná, logická a přezkoumatelná (srov. nález sp. zn. III. ÚS 961/09 z 22. 9. 2009; či nález sp. zn. IV. ÚS 3754/19 z 12. 5. 2020). Těmto požadavkům obecné soudy podle názoru Ústavního soudu dostály, neboť všechna napadená rozhodnutí považuje za srozumitelně a vnitřně konzistentně odůvodněná. Na většinu z údajně nevypořádaných námitek obecné soudy reagovaly. Lze poukázat například na závěr vrchního soudu, že argumentace stěžovatelky, aby se vedlejší účastník domáhal svých pohledávek cestou sporného nalézacího řízení, není přiléhavá, protože stěžovatelka v pozici insolvenčního dlužníka nemůže rozhodovat o způsobu uplatňování pohledávek (bod 45 usnesení vrchního soudu).
Dále vrchní soud k námitce údajně neoprávněné realizace zadržovacího práva, zamezení přístupu do provozovny či nevyúčtování spotřeby energie a služeb konstatoval, že stěžovatelka neosvědčila, že by její platební neschopnost vznikla v důsledku protiprávního jednání třetí osoby podle § 143 odst. 3 insolvenčního zákona (bod 44 usnesení vrchního soudu). Stěžovatelka spíše než se způsobem, jakým byly námitky vypořádány, nesouhlasí se závěry, které z tohoto vypořádání plynou, tj. nesouhlasí se závěrem, že je v úpadku.
9. Lze uzavřít, že vyjma označení základních práv, která měla být porušena, zůstala stěžovatelčina ústavněprávní argumentace hlouběji nerozpracovaná. Stěžovatelka nesprávně předpokládá, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu, a to v podstatě "paralelně" k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Právo na soudní ochranu, respektive právo na spravedlivý (řádný) proces, však nelze vykládat tak, že by v sobě zahrnovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedené základní právo zajišťuje jen právo na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3341/16 z 20. 3. 2018).
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu