Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Petra Saitla, zast. Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2013, č.j. 26 Cdo 3588/2013-471, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.3.2013, č.j. 28 Co 497/2012-449, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Bytového družstva Fantova TC 3, sídlem Fantova 1755/13, Praha 5, Barbory Saitlové a Evy Saitlové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
- vedlejší účastnice ani žalovaný vůbec netvrdily, natož aby prokazovaly, že nemají či některá z nich nemá jiný byt (to je přitom jednou ze základních podmínek pro přechod nájemního práva, která nebyla splněna), - stěžovatel dávno před tvrzeným přechodem nájemního práva již nesdílel společnou domácnost s žalovanými, i proto nemohlo nájemní právo přejít, - stěžovatel prokazatelně užíval i po roce 2005 v domě sklep, který byl příslušenstvím bytu, proto se nemohl z bytu odstěhovat,
- stěžovatel podepsal výpověď z nájmu bytu, aniž by to mínil vážně, a to pod nátlakem a za účelem, aby mu Městská část Praha 5 přidělila jiný byt. Odvolací soud se těmito námitkami stěžovatele vůbec nezabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí je zcela pominul, postupoval tedy v odůvodnění rozhodnutí v rozporu s ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. V rozsudku měl uvést, jaké okolnosti považuje za podstatné pro rozhodnutí věci (zde pro přechod nájmu bytu), na koho nájem bytu přešel, a na základě jakých skutečností.
Pokud tak neučinil, postupoval v rozporu s tím, jak byla tato otázka řešena dovolacím soudem např. v rozsudku sp. zn. 20 Cdo 1276/2011. Zasáhl tak rovněž do jeho práva na spravedlivý proces podle ust. § čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak se odvolací soud nevypořádal s námitkou stěžovatele proti zamítnutí jeho důkazních návrhů, ke kterým se vůbec nevyjádřil. V hmotněprávní rovině pak stěžovatel namítal, že se z bytu neodstěhoval, pouze přestal vést s vedlejšími účastnicemi v roce 1994 společnou domácnost v tom smyslu, že s nimi již netvořil spotřební společenství.
Jeho hmotněprávní námitkou pak bylo, že nemohl v roce 2005 opustit společnou domácnost, když jí již od roku 1994 s vedlejšími účastnicemi nevedl. Dovolací soud však namítané porušení procesních ustanovení, zejména práva na řádné odůvodnění rozsudku a porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces označil za nezpůsobilé dovolací námitky, neboť jimi stěžovatel namítá vady řízení. Takové námitky však stěžovatelovo dovolání neobsahuje, neboť zcela konkrétně uvádí procesní předpisy, které byly odvolacím soudem aplikovány v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu, ovšem také s rozhodnutími Ústavního soudu závaznými podle čl.
89 odst. 2 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") pro všechny orgány a osoby. Pokud jde o nastolené hmotněprávní otázky, pak ty byly vystavěny na skutkovém stavu zjištěném odvolacím soudem spočívajícím zejména v tom, že k opuštění společné domácnosti mělo dojít v roce 2005. Tato skutková zjištění stěžovatel v dovolání nenapadal, neboť nejsou způsobilým dovolacím důvodem. Dovolací soud však pouze citoval ze své konstantní judikatury, nicméně odmítnutí dovolání postavil na tom, že změnil skutkové závěry odvolacího soudu v tom smyslu, že k odstěhování stěžovatele z bytu došlo již v roce 1994 a k úmyslu společnou domácnost již neobnovit došlo zahájením a dokončením rozvodového řízení v roce 1995.
Dovolací soud tím zcela změnil skutkové závěry odvolacího soudu a naopak podpořil skutkové závěry soudu prvního stupně. V tom spatřuje stěžovatel hlavní podstatu této ústavní stížnosti.
Jestliže je způsobilým dovolacím soudem pouze nesprávné právní posouzení věci, jsou tím současně dány meze dovolacího přezkumu a působnost dovolacího soudu. Dovolací soud totiž není další skutkovou instancí, a pokud dovolatel není oprávněn vznášet před dovolacím soudem skutkové námitky, pak na druhé straně není dovolací soud oprávněn měnit skutkové závěry odvolacího soudu, proti jehož rozhodnutí dovolání směřuje. Podle stěžovatele došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, když postupem soudů všech stupňů mu bylo odňato právo na minimálně dvě skutkové instance, neboť v konečném důsledku je celá rozhodovací činnost založena v podstatě na skutkových závěrech soudu prvního stupně, aniž by se v průběhu dalšího řízení k jeho námitkám proti takovým skutkovým zjištěním soudy vyjádřily.
Dovolací soud pak svým postupem překročil meze své pravomoci dovolacího přezkumu a porušil tak zejména čl. 91 odst. 2 ve spojení s čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Na základě této argumentace stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu a napadený rozsudek městského soudu. Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy a Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl. 91 odst. 2 Ústavy: Působnost a organizaci soudů stanoví zákon. Čl.95 odsdt. 1 Ústavy:
Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Na prvním místě se Ústavní soud zabýval tvrzením stěžovatele o porušení jeho základního práva na spravedlivý proces (str. 2 ústavní stížnosti). K tomu dodává, že podle jeho konstantní judikatury dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatele. Stěžovatel se žalobou domáhal určení, že je výlučným nájemcem konkrétního bytu. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy v posouzení jeho minulého chování ve smyslu, zda naplňuje, či nenaplňuje znaky opuštění společné domácnosti. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší.
Ústavní stížnost je v tomto bodě pouhou polemikou se závěry obecných soudů ohledně naplnění podmínek pro přechod nájmu bytu v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti. Skutečnosti, na jejichž základě obecné soudy rozhodly ve věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje. V této souvislosti zejména poukazuje na tu pasáž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (str.
4), v níž je akcentována správnost rozhodnutí odvolacího soudu ("v konečném důsledku"), bez zřetele k tomu, zda došlo k opuštění společné domácnosti v roce 1995, či v roce 2005. Z tohoto hlediska jsou nedůvodné i stěžovatelovy další námitky vůči údajné změny skutkových závěrů Nejvyšším soudem, neboť jsou založeny na nedůsledném rozlišení skutkových zjištění a z nich plynoucích právních závěrů. Nemohlo proto dojít ani k porušení stěžovatelem tvrzených základních práv.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. června 2014
Kateřina Šimáčková v.r. předsedkyně senátu