Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Langáška a soudců Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Cihelna Entertainment Complex s. r. o., sídlem Malostranské náměstí 5/28, Praha 1, zastoupené Mgr. Romanem Macháčkem, advokátem, sídlem Široká 5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2024 č. j. 29 NSČR 101/2024-B-114, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2024 č. j. 4 VSPH 745/2024-B-91 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2024 č. j. MSPH 78 INS 8189/2021-B-81, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Stěžovatelka tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovatelce je u městského soudu vedeno insolvenční řízení (tj. stěžovatelka je v pozici dlužníka). Na první schůzi věřitelů došlo - hlasy majoritního věřitele s nadpoloviční většinou hlasů - ke zvolení současného insolvenčního správce. Stěžovatelka brojila jak proti jeho zvolení, tak proti jeho následnému výkonu funkce insolvenčního správce. V rámci toho podala k městskému soudu návrh na jeho zproštění funkce, o němž bylo rozhodováno napadenými rozhodnutími.
3. Městský soud napadeným usnesením návrh stěžovatelky zamítl. V činnosti insolvenčního správce neshledal žádné závažné nedostatky, které by odůvodnily rozhodnutí o zproštění funkce. Konstatoval však některá dílčí pochybení (např. jednorázové opožděné podání zprávy o stavu insolvenčního řízení). Současně vyslovil pochybnosti stran zvolení insolvenčního správce pouze hlasy jednoho majoritního věřitele, neboť to může vzbuzovat jistou nedůvěru (zejm. za situace, kdy by měl vymáhat stěžovatelčiny pohledávky právě vůči tomuto věřiteli).
4. Vrchní soud napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí městského soudu. Poukázal na to, že podle § 32 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), lze insolvenčního správce zprostit funkce, jestliže řádně neplní své povinnosti (vyplývající zejména z § 36 citovaného zákona), nepostupuje při výkonu své funkce s odbornou péčí nebo závažně porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem nebo soudem. Ke zproštění funkce může dojít i v reakci na jednorázové závažné pochybení, kdežto u méně intenzivního jednorázového pochybení zpravidla postačuje využití jiných nástrojů.
Konkrétně jde-li o vynětí jedné stěžovatelkou namítané pohledávky z majetkové podstaty, insolvenční správce je oprávněn učinit tak kdykoli v průběhu řízení, výslovně pak pohledávky nedobytné (§ 227 věta první insolvenčního zákona). Ze samotné skutečnosti, že insolvenční správce tuto pohledávku stěžovatelky nevymáhal, nelze dovozovat, že porušil své povinnosti a potažmo že je dán důvod pro jeho zproštění funkce (zejm. když mu tuto povinnost neuložil ani soud). Práva stěžovatelky jsou navíc zajištěna i tím, že pro posouzení a případné vymáhání pohledávek stěžovatelky vůči dotčenému majoritnímu věřiteli byl soudem ustanoven oddělený insolvenční správce.
Vrchní soud rovněž neshledal podjatost insolvenčního správce, neboť pouhá skutečnost, že byl zvolen pouze hlasy jednoho majoritního věřitele, nezakládá jeho poměr k věci nebo některé ze stran.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání, neboť je neshledal přípustným pro žádnou z předložených dovolacích otázek. Poznamenal, že stěžovatelka staví své dovolání na vlastních skutkových závěrech, což zákon neumožňuje. Závěry nižších soudů se naopak jeví jako korektní a řádně odůvodněné.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje svá tvrzení o tom, že insolvenční správce nevykonává svou funkci řádně. Poukazuje především na to, že nevymáhal jednu její pohledávku za označným majoritním věřitelem, čímž mělo dojít k jejímu promlčení. Rovněž poukazuje na to, že tento insolvenční správce má být podjatý, neboť byl zvolen pouze hlasy majoritního věřitele. Insolvenční soudy se však s těmito námitkami nevypořádaly řádným a přezkoumatelným způsobem, čímž porušily stěžovatelčina práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Stěžovatelka ve své podstatě brojí proti hodnocení řádnosti výkonu funkce insolvenčního správce v její věci obecnými soudy (zejm. rozhodnutí insolvenčního správce vyloučit z majetkové podstaty jednu konkrétní pohledávku stěžovatelky za majoritním věřitelem) a na to navazujícímu závěru o nenaplnění důvodů pro jeho zproštění funkce ve smyslu § 32 insolvenčního zákona. Jde tudíž o námitky týkající se výlučně interpretace a aplikace podústavního práva. Ústavní soud však není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí (tj. není další odvolací instancí v soustavě obecných soudů).
Jelikož je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není povolán k přehodnocování hodnocení důkazů obecnými soudy ani k výkladu podústavního práva, a to ani tehdy, mohl-li by mít za to, že jiný výklad by byl lepší nebo vhodnější. Do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud zasahuje pouze tehdy, pokud jsou jejich rozhodnutí stižena závažnými ústavně relevantními vadami (nález sp. zn. III. ÚS 3047/23 ze dne 9. 1. 2024, bod 11). To ovšem není nyní případ stěžovatelovy ústavní stížnosti.
9. Obecné soudy, především vrchní soud, se podrobně zabývaly tím, zda způsob, jakým insolvenční správce vykonával svou funkci, nezakládal důvod pro jeho zproštění funkce. Zvažovaly jak variantu jednorázového závažného porušení povinností, tak variantu opakovaného porušení povinností nižší intenzity. K první variantě uvedly, že nevymáhání pohledávky stěžovatelky za majoritním věřitelem nelze v této chvíli a s ohledem na zjištěné skutečnosti vůbec považovat za porušení povinností, natož za porušení závažné (zejm.
s ohledem na absenci příkazu soudu pohledávku vymáhat a oprávnění insolvenčního správce kdykoliv v průběhu řízení vyjmout z majetkové podstaty mj. nedobytné pohledávky). K druhé variantě uvedly, že pro zproštění funkce insolvenčního správce nejsou postačující ani některá dílčí pochybení insolvenčního správce, např. pozdní předložení zprávy o stavu řízení. Jejich závěry se nejeví jako nelogické nebo arbitrární. Obecné soudy se řádně zabývaly tím, zda jsou naplněny zákonem stanovené podmínky pro vyhovění návrhu stěžovatelky, a svá rozhodnutí odůvodnily dostatečným a srozumitelným způsobem.
Pouhá skutečnost, že obecné soudy dospěly k názoru odlišnému od názoru stěžovatelky, porušení jejích základních práv nezakládá.
10. To lze obdobně vztáhnout také na námitku stěžovatelky o údajné podjatosti insolvenčního správce z důvodu jeho zvolení pouze jedním (majoritním) věřitelem. Ani v tomto rozsahu se závěry obecných soudů nejeví jako svévolné. Ústavní soud navíc v této souvislosti nemohl přehlédnout, že v současnosti jsou práva stěžovatelky v insolvenčním řízení zajištěna mj. i tím, že pro posouzení a případné vymáhání pohledávek stěžovatelky vůči dotčenému majoritnímu věřiteli byl soudem ustanoven oddělený insolvenční správce (tj. insolvenční správce odlišný od insolvenčního správce, proti jehož zvolení stěžovatelka brojí).
11. S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. října 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu