Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti a) Vlastimila Hájka, b) Věry Hájkové, zastoupených JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, třída SNP 733/2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3501/2015-140 ze dne 6. ledna 2016 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 21/2015-129 ze dne 24. března 2015, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a vedlejší účastnice České republiky - Ministerstva spravedlnosti, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé se v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 náhrady škody ve výši 300 000 Kč způsobené jim nezákonným rozhodnutím soudu, a to konkrétně rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 135/2007 ze dne 26. 8. 2009 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 Cmo 157/2005 ze dne 24. 8. 2006. Obvodní soud žalobě vyhověl s tím, že stěžovatelům vznikla škoda představovaná částkou, kterou byli nuceni vyplatit konkursnímu správci, aby nedošlo k prodeji nemovitých věcí v jejich vlastnictví.
Stěžovatelé se neúspěšně domáhali vyloučení těchto věcí ze soupisu konkursní podstaty, přičemž původně zamítavá rozhodnutí byla zrušena na základě nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/09 ze dne 7. 9. 2010 (N 187/58 SbNU 647). V něm Ústavní soud dovodil, že obecné soudy neposkytly ochranu vlastnickému právu stěžovatelů. Nejvyšší soud následně rozsudkem velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 3620/2010 ze dne 8. 12. 2010 zrušil rozhodnutí soudu prvého i druhého stupně, avšak řízení o vylučovací žalobě zastavil, neboť samotné konkursní řízení v mezidobí skončilo.
2. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že žalobu zamítl. Odpovědnost státu za škodu je subsidiární a nastupuje tehdy, kdy by se stěžovatelé nemohli svého práva domoci jinak. Jakkoliv tedy byla ve věci vydána nezákonná rozhodnutí, stěžovatelé měli nejprve žádat vydání bezdůvodného obohacení na konkursních věřitelích, jimž byla vyplacena i částka 300 000 Kč, kterou stěžovatelé vyplatili do konkursní podstaty na základě nezákonného nevyloučení jejich nemovitých věcí. S ohledem na charakter konkursních věřitelů nebylo možné očekávat, že snaha o vydání bezdůvodného obohacení nebude úspěšná. Stěžovatelé však o vydání bezdůvodného obohacení ani nežádali, nevznikl jim tak nárok na náhradu škody ze strany státu.
3. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu s tím, že odvolací soud se neodchýlil od jeho dosavadní rozhodovací činnosti k subsidiaritě odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím.
4. Proti rozhodnutí Nejvyššího a městského soudu stěžovatelé brojili ústavní stížností, neboť se domnívali, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a ochranu vlastnictví. Porušení těchto práv spatřovali v tom, že se Nejvyšší a městský soud neřídily závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/09
. Z něj jednoznačně plyne, že stěžovatelům škoda vznikla, a to následkem nezákonných rozhodnutí. Nejvyšším soudem citovaná judikatura se pak nevypořádává se závěry nálezu vydaného přímo ve věci stěžovatelů. Obvodní soud přitom vyložil, proč není ze strany stěžovatelů možné, aby se domáhali vydání 300 000 Kč po konkursních věřitelích.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími a příslušným soudním spisem; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
6. Namítali-li stěžovatelé, že se obecné soudy neřídily závazným právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/09 , nelze jim přisvědčit. Nosné závěry tohoto nálezu spočívají v obecné rovině na povinnosti obecných soudů rozpoznat při střetu dvou základních práv, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, a poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný princip.
Mezi tyto obecné principy patří i to, že nikdo nemá mít prospěch z vlastního podvodu, využívat vlastního protiprávního jednání nebo nabývat majetku vlastním zločinem. V poměrech konkrétní věci pak Ústavní soud dovodil, že nelze na úkor stěžovatelů akceptovat ani prospěch podvodně jednajícího úpadce, který svůj úvěr zajistil jejich nemovitostí, ani prospěch nedbale jednající banky jako konkursního věřitele, který k poskytnutému úvěru akceptoval zástavu nemovitostí stěžovatelů.
7. Nad rámec právě uvedeného, tedy identifikace neústavnosti rozhodnutí obecných soudů, nález sp. zn. Pl. ÚS 34/09 neobsahuje žádný konkrétní závěr významný pro rozhodnutí o náhradě škody způsobené právě nezákonnými rozhodnutími. Tím spíše pak neobsahuje závěr v tomto směru závazný, neboť náhrada škody ani nebyla předmětem řízení.
8. V tomto ohledu je tedy pro rozhodnutí o ústavní stížnosti podstatná nikoliv vázanost obecných soudů nálezy Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy, ale pouze ústavní akceptovatelnost jejich závěrů o subsidiaritě odpovědnosti státu a možnosti domáhat se zaplacené částky jiným způsobem.
9. Ústavní soud přitom závěr o absenci odpovědnosti za škodu na straně státu z důvodu nutnosti primárně uplatnit nárok na náhradu škody vůči osobám, které se na úkor stěžovatelů obohatily, opakovaně akceptoval (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 961/14 ze dne 20. 5. 2014,
II. ÚS 3506/13 ze dne 16. 12. 2014,
II. ÚS 1462/14 ze dne 2. 4. 2015 či
III. ÚS 3443/15 ze dne 17. 5. 2017). Od tohoto náhledu by bylo možné se odchýlit (podle § 23 zákona o Ústavním soudu nejde o rozhodnutí závazná), avšak zásadně jen tehdy, pokud by stěžovatelé předložili kvalifikovanou a přesvědčivou polemiku. Tu však ústavní stížnost neobsahuje, neboť vychází toliko z toho, že věc byla závazně vyřešena nálezem sp. zn. Pl. ÚS 34/09 , což nebyla. Za takového stavu věci nemůže ústavní stížnost zpochybnit ustálené závěry Nejvyššího soudu učiněné zejména v rovině podústavního práva.
10. Jiný závěr nelze učinit ani ve vztahu ke druhé z otázek, tedy k existenci možnosti primárního uplatnění nároku ve věci stěžovatelů. Stěžovatelé namítali, že taková možnost v jejich konkrétní věci dána není a že k tomu dospěl již obvodní soud. Z rozsudku obvodního soudu ovšem plyne, že ten svou úvahu odůvodnil pouze tak, že "momentálně je naprosto nemožné a bylo by v rozporu s dobrými mravy požadovat po žalobcích [stěžovatelích], aby se prvotně domáhali vydání částky od konkurzních věřitelů, kterým byla vyplacena." Nad rámec toho stěžovatelé žádné další důvody nepředložili.
11. Oproti tomu městský soud uvedl, že s ohledem na povahu konkursních věřitelů není důvod se domnívat, že snaha o vydání bezdůvodného obohacení nebude úspěšná: z konkursní podstaty byly hrazeny pohledávky jedné fyzické osoby a dále pohledávky Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, České správy sociálního zabezpečení a J & T BANKA, a. s. Stěžovatelé tomuto závěru ani neoponovali v dovolání a z ústavních hledisek nejde o závěr excesivní.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu