Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti M. B., t. č. ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem Praha 1, Melantrichova 477/20, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2017 č. j. 13 Co 68/2017-138 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 30. 9. 2016 č. j. 11 Nc 1651/2016-83 (11 P a Nc 324/2016, 11 P a Nc 325/2016 a 11 P a Nc 326/2016), takto: Ústavní stížnost se odmítá.
I
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích, kterým bylo určeno jméno jejímu nezletilému synovi a rozhodnuto o datu jeho narození a úmrtí na den XX. Dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byl na základě jejího odvolání rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích potvrzen.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1, 2 a 3 a čl. 40 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka namítá, že se odvolací soud nijak nevypořádal s její argumentací. Rozporuje tvrzení nalézacího soudu, že trvala na svém stanovisku, že se její dítě narodilo mrtvé, s tím, že se v tomto řízení k tomuto ani slovem nevyjádřila. Celé řízení vnímá jako nestandardní krok, kterým mělo být s předstihem a bez provedení hlavního líčení rozhodnuto o její vině za trestný čin. Stěžovatelka zdůrazňuje, že její právní zástupce nebyl o civilním soudním řízení vyrozuměn. Vyjadřuje přesvědčení, že je neakceptovatelné, aby civilní soud fakticky během 20 minut bez výslechu znalců určil, že se dítě narodilo živé, a kdy se tak stalo. Jediným skutečným cílem civilního řízení podle ní bylo opatřit důkazy pro následné trestní řízení, pokusit se o zjištění skutkového stavu věci bez přítomnosti obhájce a vyvinout na ni psychický tlak s cílem dosáhnout jejího přiznání. II
Okresní soud v Litoměřicích ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku a na listinné důkazy obsažené v opatrovnickém spisu. Uvedl, že usnesení o zahájení řízení bylo stěžovatelce doručeno již 24. 5. 2016, předvolání k jednání nařízenému na den 30. 9. 2016 jí pak bylo doručeno již 29. 8. 2016. Má za to, že nebyl žádný důvod vyrozumívat jejího obhájce činného v trestním řízení. Okresní soud v Litoměřicích podotkl, že neměl žádné informace o tom, že by si stěžovatelka pro civilní řízení zvolila nějakého právního zástupce, takže jej nemohl k jednání předvolat.
Při svém rozhodování vycházel ze znaleckých posudků vyhotovených pro potřeby trestního řízení. Poukazuje na skutečnost, že právní zástupce stěžovatelky mohl vznést námitky proti protokolaci, pokud měl za to, že jsou do protokolu diktovány nesprávné údaje. Krajský soud v Ústí nad Labem ve vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovatelce k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, vyjádření účastníků řízení a dalších listinných podkladů, seznámil se s vyžádaným soudním spisem a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. IV
Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
V dané věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí, do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Ústavní soud není další instancí opatrovnických soudů, která by měla a mohla revidovat napadená rozhodnutí z hlediska běžné zákonnosti. Nalézací soud provedl dostatečné dokazování, zabýval se podstatnými kritérii pro danou věc a své rozhodnutí dostatečně odůvodnil. Odvolací soud se následně dostatečně vypořádal s podstatnými námitkami stěžovatelky obsaženými v jejím odvolání.
Obecné soudy vycházely primárně ze znaleckých posudků a dalších důkazů provedených v rámci trestního řízení vedeného proti stěžovatelce, jež skončilo rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 2. 2017 č. j. 51 T 13/2016-1290 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. 7 To 35/2017, jímž byla stěžovatelka pravomocně odsouzena pro zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Ústavní soud přitom neshledal žádnou vadu ve způsobu provedeného dokazování ani ve způsobu, jakým obecné soudy odůvodnily své závěry z tohoto dokazování vycházející. Tvrzení stěžovatelky, že se v rámci předmětného civilního řízení nevyjadřovala k otázce, zda se její dítě narodilo živé či mrtvé, má povahu pouze jejího subjektivního přesvědčení, přičemž toto její vyjádření bylo spolehlivě vyvráceno popsaným dokazováním, takže nemělo na výsledek civilního řízení žádný podstatný vliv.
Jestliže stěžovatelka opakovaně uvádí, že účel civilního řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, ve skutečnosti spočíval jen ve snaze rozhodnout s předstihem a mimo hlavní líčení o její vině za trestný čin a vyvinout na ni psychický tlak s cílem dosáhnout jejího přiznání, Ústavní soud musí takovou úvahu odmítnout jako pouhou spekulaci, která navíc nemá význam pro posouzení ústavněprávní konformity napadených rozhodnutí. V předmětném civilním řízení šlo výhradně o určení jména nezletilého syna stěžovatelky a především (z hlediska projednávané věci) o určení data jeho narození a úmrtí.
Výsledek tohoto řízení ostatně nemohl nijak zásadně ovlivnit výsledek výše zmíněného souběžně probíhajícího trestního stíhání vedeného proti stěžovatelce. Otázku, zda se syn stěžovatelky (za jehož zavraždění byla stěžovatelka uvedenými rozhodnutími trestních soudů odsouzena) narodil živý, si totiž trestní soudy musely posoudit samostatně, a jak vyplývá z citovaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (č. l. 14-18), velmi pozorně se touto otázkou zabývaly.
Ve vztahu k námitce stěžovatelky, že její právní zástupce nebyl vyrozuměn o jednání civilního soudu, odkazuje Ústavní soud v plné míře na obsah výše uvedeného vyjádření Okresního soudu v Litoměřicích, jež je potvrzováno i obsahem vyžádaného soudního spisu. Stěžovatelka byla o jednání Okresního soudu v Litoměřicích nařízeného na 30. 9. 2016 vyrozuměna s více než měsíčním předstihem, což jí nepochybně poskytlo dostatečný časový prostor, aby soud informovala o zvolení svého právního zástupce, popř. aby o tomto jednání informovala svého obhájce, který ji zastupoval v souběžně probíhajícím trestním řízení.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu