Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti Ing. Z. G., zastoupeného JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., advokátem v Praze, Senovážné náměstí 23, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11.1.2007, čj. 5 Cmo 473/2006-151, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Proti stěžovateli byl vydán směnečný platební rozkaz, proti kterému podal námitky, o nichž rozhodl soud rozsudkem ze dne 29.3.2006, čj. 50 Cm 10/2005-106, tak, že platební rozkaz ponechal v platnosti. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání a zároveň požádal o osvobození od soudních poplatků, neboť prý neměl dostatek prostředků k jejich úhradě. Osvobození mu Městský soud v Praze usnesením ze dne 10.10.2006, čj. 50 Cm 10/2005-138, nepřiznal. Rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků napadl stěžovatel odvoláním, leč Vrchní soud v Praze uvedené rozhodnutí napadeným usnesením ze dne 11.1.2007, čj. 5 Cmo 473/2006-151, potvrdil.
Podle mínění stěžovatele napadené rozhodnutí vrchního soudu znamená odmítnutí spravedlnosti, neboť mu znemožňuje jednat před soudem. Stěžovatel nemá žádné finanční prostředky, ani hmotný majetek, je proti němu vedeno exekuční řízení pro milionové částky a má exekučně odstaveny všechny bankovní účty a zajištěn všechen majetek a příjmy z podnikání. Jen s velkými potížemi zajišťuje výživu svých nezletilých dětí. Úhrada poplatků ve výši 60.000,- Kč je pro něj nemožná. Městský soud opřel své rozhodnutí o to, že stěžovatel je držitelem vozidla Škoda Octavia, leč toto vozidlo mu již před lety bylo odcizeno.
Vrchní soud opřel své rozhodnutí dále o skutečnost, že stěžovatel je společníkem tří obchodních společností, avšak všechny tyto společnosti jsou předlužené, a nemohou za stěžovatele ani z části soudní poplatek uhradit. Podíl stěžovatele na těchto společnostech nepředstavuje žádnou majetkovou hodnotu, protože "jsou s ohledem na jejich ztrátovost úplatně nepřevoditelné". Stěžovatel proto navrhl, aby bylo citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušeno.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 11.1.2007, čj. 5 Cmo 473/2006-151, rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Uvedl, že i když stěžovatel v odvolání vyvrátil zjištění soudu týkající se osobního automobilu Škoda Octavia, v prohlášení o osobních majetkových a výdělkových poměrech neuvedl úplné údaje, neboť tam není nic o tom, že je společníkem tří obchodních společností, v nichž má a měl již v době, kdy předložil soudu prohlášení o majetkových poměrech, obchodní podíl. Navíc pak odvolací soud zjistil, že od 10.10.2006 je stěžovatel jednatelem dvou z těchto společností a v jedné z nich má od 30.10.2006 obchodní podíl v rozsahu 100 %. I když má stěžovatel vyživovací povinnost ke třem nezletilým dětem, není osobou nemajetnou, jak tvrdí v odvolání, a nejsou tedy splněny podmínky přiznání úplného osvobození od soudních poplatků za odvolání.
Podle § 138 odst. 1, věta prvá, o.s.ř. může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníků a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Z předmětného spisu Městského soudu v Praze vyplývá, že stěžovatel byl vyzván usnesením ze dne 25.7.2006, čj. 50 Cm 10/2005-125, aby soudu předložil vyplněné prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, aby bylo možné posoudit, zda nynější majetkové poměry odůvodňují jeho osvobození od soudních poplatků. Na tuto výzvu stěžovatel reagoval, v prohlášení však neuvedl, že je společníkem několika obchodních společností, což si zjistil až odvolací soud sám. Městský soud mu osvobození od soudních poplatků přiznal jen částečně. Vrchní soud toto rozhodnutí potvrdil a uvedl, že stěžovatel neprokázal, že jsou u něj splněny předpoklady pro úplné osvobození od soudních poplatků, byť bylo v jeho zájmu, aby svá tvrzení doložil.
Právo na soudní ochranu zaručené Ústavou a Listinou je rozvedeno v jednotlivých ustanoveních zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Účastníci mají možnost využít všech prostředků, které jim tento zákon poskytuje, aby se svých práv stanoveným postupem domohli, či je úspěšně bránili. V konkrétním případě stěžovatel využil možnosti dané § 138 odst. 1 o.s.ř. a při podání odvolání požádal od osvobození od soudních poplatků. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady přiznání osvobození od soudních poplatků, nebo jejich části, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů (čl.
82 Ústavy), Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného práva dospěl. Jeho zásah by byl na místě jen výjimečně, pokud by obecný soud svým procesním postupem zjevně vybočil z mezí ústavnosti. To však v projednávané věci zjevně nenastalo. Vrchní soud zhodnotil poměry stěžovatele, jak mu byly známy v době rozhodování o odvolání proti usnesení soudu I. stupně a dospěl k závěru, že podmínky úplného osvobození od soudního poplatku nejsou dány.
Ostatně, sám stěžovatel neposkytl dostatečné podklady k tomu, aby soud mohl jeho poměry komplexně posoudit, jestliže tak zásadní skutečnosti, jako je jeho účast v obchodních společnostech, soudu vůbec nesdělil. Soud tedy nebyl informován ani o tom, jak je tomu s hospodařením předmětných obchodních společností a jaké z nich má stěžovatel příjmy.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy, zejména pak Vrchní soud v Praze, postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jenž z něho obecné soudy vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí je tedy i z ústavněprávního hlediska plně přijatelné. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základního práva, jehož se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo. Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. srpna 2007
Vojen Güttler předseda senátu